Sdílejte:

Twitter

David Vavruška se po necelých čtyřech letech úspěšného vedení teplické mládežnické základny vrací zpět do Prahy. Od února tohoto roku nastoupil do horkého křesla šéftrenéra mládeže AC Sparta Praha, jeho pozici u mládeže FK Teplice převzal František Cerman.

Do Teplic přišel Vavruška na jaře 2003 z pražského Motorletu a již v prvním roce svého působení slavil postup "A" dorostu do nejvyšší soutěže. V průběhu následujících tří sezón ve funkci se Vavruška podílel celkem na třech postupech mládežnických týmů a dosáhl tak toho, že v současnosti všechny teplické mládežnické týmy se účastní nejvyšších republikových soutěží.

Po třech měsících ve funkci nám nový šéftrenér mládeže AC Sparta Praha poskytl rozhovor o svých trenérských začátcích, zkušenostech a rozdílech mezi mládežnickou a dospělou kopanou, o svém návratu do Prahy a rozhodování o trenérských nabídkách.

Davide, na začátku března tohoto roku jsi se stal šéftrenérem jednoho z nejslavnějších a určitě nejbohatších klubu v naší republice. Jak jsi se vlastně dostal k trénování?

Dost brzy jsem musel, v 17 letech, ukončit hráčskou kariéru. Hrál jsem tehdy dorosteneckou ligu. Po vážném zranění, které se stalo chronické, jsem přestal hrát úplně a prakticky rok jsem nedělal nic. Po nějaké době mě přivedl můj kamarád Jirka Hruška k trénování mladšího dorostu Vyšehradu a já zjistil, že mě to baví a už jsem u trénování mládeže zůstal.

Stále ještě patříš k mladším trenérům, jaká byla tvoje hráčská kariéra?

Hrál jsem jen za dva kluby - SK Modřany a Duklu Praha. Pro radost jsem chodil hrát ještě za Měchenice, to už jsem ale trénoval mládež.

Bylo trenérství vždy tvé vysněné povolání? Věděl jsi do čeho jdeš? Co se od trenéra čeká a jaké jsou na něj kladeny nároky?

O trenérství jsem nevěděl vůbec nic, jako hráč jsem poslání trenéra prakticky nevnímal, takže jsem absolutně neměl touhu stát se trenérem. Považuji to za obrovskou náhodu. Také jsem nevěděl, do čeho jdu, ani co mohu očekávat od trenéřiny, ani co by hlavně trenéřina měla očekávat ode mě. Po 15 letech trénování u mládeže jsem poznal, že nároky na trenéra se dělí podle toho, jestli má jít o trenéra mužů nebo mládeže. Dnes vidím kolem sebe velkou spoustu trenérů, kteří více či méně úspěšně trénují dospělé, ale jako trenéry mládežnického mužstva bych si je nikdy nevzal.

Trenér mládeže má mít v sobě kromě kvalit odborných a psychologických i aspekt výchovy a pedagogiky. Jako trenéra mládeže tak vždy hledám komplexně vybaveného trenéra se všemi aspekty, které jsem zmínil a sehnat takové trenéry tak bývá mnohem větší problém, než se na první pohled může zdát.

Dostat se na post šéftrenéra mládeže AC Sparty Prahy je jistě dlouhá cesta za kterou je řad let tvrdé práce, úsilí a určitě i trocha štěstí. Kde všude jsi působil předtím než jsi se ujal dirigentské taktovky na Strahově?

Začínal jsem jako trenér přeborových mladších dorostenců Vyšehradu a Podolí ve 20 letech. Za tři roky jsem již v pražském přeboru vedl starší dorost Tempa, potom starší divizní dorost Libuše, kam mě tenkrát přivedl Boris Kočí.

Libušský dorost se mi podařilo v první sezóně zachránit v divizi a rok na to jsme postoupili do druhé dorostenecké ligy. Tu už jsem s nimi ale nehrál, protože jsem přešel opět za Borisem Kočím do Motorletu, který právě na úkor Libuše nepostoupil do 2.ligy. Hned první sezónu se nám podařilo opět postoupit se starším dorostem do druhé ligy dorostu, kde je dorost Motorletu dodnes. Po tomto postupu mi šéf Motorletu Vladimír Kubert nabídl ve 25 letech profesionální práci pro klub.

Začal jsem pracovat jako hlavní trenér sportovních tříd a šéftrenér mládeže. Dodnes jsem Vláďovi vděčný za odvahu, kterou měl, když mi tuto práci nabídl jako dost mladému a hlavně nezkušenému trenérovi, ale hlavně také nezkušenému člověku. Doufám, že si na tuto volbu nikdy nemusel stěžovat. Po 5 letech na Motorletu si mě všiml Jiří Nevrlý, který přecházel v FK Teplice z pozice šéftrenéra mládeže na post sportovního ředitele klubu a sháněl za sebe náhradu. Po čtyřech letech strávených v Teplicích mě kontaktoval Jiří Plíšek a nabídl mi spolupráci při tvorbě nové koncepce sparťanské mládeže.

Na které ze svých dřívějších angažmá vzpomínáš rád a který klub ti naopak k srdci moc nepřirostl?

Rád vzpomínám na všechny kluby a na každé angažmá, protože každé z nich mi něco dalo, všude jsem se něco naučil a každý z klubů mě připravil na další angažmá díky zkušenostem, které jsem tam získal. V neposlední řadě jsem v každém klubu, kde jsem působil potkal lidi, kteří byli pro fotbal zapálení a byli ochotni pro něj udělat cokoliv a z každého angažmá jsem si odnesl nějaké to fotbalové kamarádství.

Prakticky všude jsi působil jako hlavní trenér, dovedeš si představit sebe v roli asistenta trenéra? Podle čeho jsi si vybíral asistenty?

Práci u fotbalu nerozlišuji z pozice vedoucí úlohy nebo asistentské. Dovedu si sebe představit v jakékoliv roli, ve které bych byl prospěšný. A pokud jde o asistenty, tak ty si spíš vybírali mě. Měl jsem vždy na práci kolem mužstva vysoké nároky a záleželo vždy na lidech kolem mě, jestli byli schopní se s takovým přístupem ztotožnit.

Má mít trenér právo rozhodnout a vybrat si svého asistenta, případně další členy svého realizačního týmu nebo je to v kompetenci klubu, respektive sportovního ředitele?

Ve velkých klubech, kde se hodně dbá na výchovu mladých hráčů, je nutné, aby obsazení hlavních trenérů i asistentů "ladilo" s principy a koncepcí mládeže. Za fungování a výsledky mládeže zodpovídá šéftrenér mládeže potažmo sportovní ředitel mládeže a vzhledem ke své zodpovědnosti je nutné, aby určil také složení jednotlivých týmů. Trenéři by měli navíc tendenci spolupracovat s asistenty, které si většinou vybírají na základě osobních kontaktů a vztahů mezi nimi, což nemusí vést ke správné oponentuře mezi trenéry a k požadovaným výsledkům.

Od koho jsi se jako trenér nejvíce naučil, měl jsi nebo máš nějaký trenérský vzor. Někoho jehož práci dlouhodobě ji sleduješ?

Měl jsem v tomto ohledu trochu smůlu, protože jsem s žádným výrazným trenérem do styku nepřišel, takže jsem spíš trenérský samorost. Dost jsem se naučil tím, že jsem měl o trénování, systémech hry a tréninku kondice velký zájem a neměl jsem nikdy problémy s průběžným sebevzděláváním. Trochu to koresponduje i s mým problémem s uznáváním autorit, takže ani nemohu posloužit s nějakým trenérským vzorem, který by mě nějak více zaujal nebo ovlivnil.

S kým z asistentů nebo členů realizačního týmu se ti dobře spolupracovalo, kdo tě nejvíce obohatil? Přijímal jsi rady starších, bral jejich zkušenosti nebo jsi vždy šel jenom svoji cestou?

Tato otázka byla tak trochu zodpovězena v té předchozí odpovědi. Vsázím hodně na sebe, na své názory a mým krédem je pracovitost, ke které jsem byl vychován. A v tomto pohledu se sebou nemám problém. Fotbal se vám samozřejmě dařit může nebo nemusí, ale vždy musí mít člověk jistotu, že nikde nic neošidil, a že pracoval naplno. Člověk se samozřejmě stále učí a záleží na něm, jestli chce naslouchat nebo nikoliv.

Myslím, že i to naslouchání jsem se naučil až v posledních pár letech, ale i tak mám na dost názorů svůj kritický pohled a hodně si v sobě názory kolem mě třídím. Rozhodně neberu nikdy rady a informace od okolí tak, jak jsou mi nabízeny.

Každému trenérovi většinou jde o tým a o výsledky, přesto kolik ligových hráčů prošlo tvýma rukama, jsi s nimi pořád v kontaktu? Upozorníš naše čtenáře na nějakého hráče, který brzy bude běhat po ligových trávnících?

S některými hráči, kteří dnes nastupují v lize, jsem spolupracoval. Namátkou jsou to třeba Petr Mikolanda z Mladé Boleslavi, Jakub Mareš nebo Martin Fenin z Teplic. Nemohu neupozornit na Víťu Brožíka z Teplic, který je nyní na hostování ve Slovácku, kterého považuji za velký talent našeho fotbalu a jeho pomalý růst v kategorii dospělých je pro mě překvapením. Věřím tomu, že odehraje v první lize ještě velká utkání.

Povětšinou jsi trénoval mládež, ale ještě ani ne jako třicetiletý jsi vedl mužský tým Motorletu v divizi. Dnes sedíš spíše v manažérské pozici? Co ti vyhovuje nejlépe? Jak a v čem se liší tvoje každodenní práce?

Každá práce má své, ale každá vyžaduje také plné nasazení. Mé trénování divizního mužstva mužů ve 28 letech beru jako exces a nezkušenost a doufám, že mě již podobný nápad nikdy nenapadne.

Práce s mládeží má své kouzlo, a hlavně mě na mládeži fascinuje to, že pokud opravdu poctivě pracujete, vždy se vám to vrátí ve výsledcích a v celkovém fungování mládeže. To se rozhodně o kategorii dospělých říct nedá. Jinak svou trenérskou nebo manažerskou činnost na rozdíl od svého okolí vůbec neřeším.

Spousta lidí kolem fotbalu se mě na tuto otázku ptá a přitom jsem si ji nepoložil ani já sám. Beru to prostě tak, že dělám práci, která mě neskutečně baví, pro fotbal a jeho fungování udělám cokoliv a je úplně nepodstatné v jaké pozici.

Pokud bude mít mé okolí pocit, že budu prospěšný jako trenér, půjdu trénovat. V Teplicích jsem začal pracovat jako sportovní ředitel mládeže v podobě manažerské a po čtyřech letech si mě na naprosto stejnou pozici vybrala Sparta. Dokud tedy bude mít Sparta pocit, že ji v této pozici mohu být užitečný, budu tuto práci vykonávat a bez toho, aniž by mě tyto otázky nějak rozptylovaly nebo zaměstnávaly.

Davide, po několika letech jsi se pracovně vrátil do Prahy a rovnou do Sparty? Taková nabídka se odmítá určitě velmi složitě? Jak dlouho jsi se rozmýšlel?

Musím po pravdě říct, že jsem neodcházel do Prahy do Sparty. Svým návratem do Prahy jsem řešil rodinnou situaci, protože jsem začal chybět svému synovi, kterému jsem slíbil, že udělám vše pro to, abychom mohli být více spolu. Po mém rozhodnutí vrátit se do Prahy se mi ozvali s konkrétní nabídkou z Bohemians 1905 a kromě této nabídky jsem měl náznaky ze Sparty.

Svému příchodu do největšího českého klubu jsem upřímně řečeno moc nevěřil a bral jsem to spíše jako rozšiřování konkurence ze strany Sparty a tak jsem byl prakticky dohodnutý s Bohemkou. Do této situace se těsně před mým únorovým návratem do Prahy vložil manažer Sparty Jiří Plíšek, který mě při několika jednáních přesvědčil o tom, že mé působení ve Spartě by mohlo mít význam při dodržení určitých kompetencí, na kterých jsme se shodli. Abych odpověděl na tvůj dotaz - ano, taková nabídka Sparty Praha se odmítá opravdu velmi složitě. Rozmýšlel jsem se poměrně dlouho a hrál v tom roli hlavně slib, který jsem dal Bohemce.

Ve funkci jsi již přes dva měsíce? Co tě nejvíce překvapilo nebo naopak zaskočilo na fungování klubu a mládeže na Spartě?

Bez obalu musím říct, že jsem zvenčí viděl velké problémy Sparty v dorostenecké kategorii. Co mě však opravdu zaskočilo a překvapilo byl opravdový stav ve fungování mládeže. Celé fungování sparťanské mládeže bylo bohužel postaveno na absenci a nevyjasněnosti kompetencí, na absolutní osobní nezodpovědnosti za jednotlivá rozhodnutí a v neposlední řadě musím bohužel říct i na neznalosti zákonitostí výchovy mládeže. Čeká nás hodně práce, spousta lidí si musí uvědomit, že návrat do ztracených pozic bude hodně bolet.

Máš už představu, co je třeba změnit, na co budeš v následujících měsících klást největší důraz?

Není nutné říkat, co je třeba změnit, je nutné si říct, co povede ke zlepšení - dobrý a kvalitní skauting, poctivá každodenní práce, kvalitní a vysoce odborně vedený trénink a osobnosti na trenérských lavičkách mládežnické Sparty.

Děkuji za rozhovor a hodně sportovního štěstí