Ve středu 17. listopadu měla na programu přípravná utkání naše reprezentační mužstva "A" i U21. Chtěl jsem vidět obě a dokonce jsem se rozhodl naši úspěšnou "jednadvacítku" vidět "naživo " a rozjel se na Slovácko. Určitě úspěšná série tohoto mužstva není náhodná, ukazuje se, že máme dostatek talentovaných fotbalistů, z nichž někteří už pomalu nakukují do kabiny "áčka" (Kadlec, Pekhart a Suchý už tam je).

Byl jsem zvědavý na konfrontaci se stejně starými hráči z Ukrajiny také proto, že los nás svedl do stejné skupiny na EURO "21" v červnu v Dánsku, kam naši chlapci postoupili bez porážky i na úkor Německa.

Z tribuny jsem viděl markantní rozdíl mezi oběma soupeři. Naši byli celý první poločas jasně lepší, soupeři moc nepůjčovali míč a kromě dvou branek si vypracovali spoustu šancí. Soupeř vypadal jako by se jeho hráči sešli poprvé až v den utkání. Napadalo mě, že to možná z taktických důvodů není U21, ale třeba "jen" U20. Takový to byl rozdíl. Proto jsem se rozhodl po 45 minutách odjet s tím, že utkání skončí vysokým vítězstvím našich. Ouha, nakonec jsme se dozvěděl, že jsme byli rádi za těsné vítězství 2:1.

Ano, došlo k několika střídáním, což vždycky souhru trochu poznamená, ale zřejmě největší problém nastal opět v hlavách hráčů. Při vědomí jasné nadvlády nad soupeřem v prvním poločasu mužstvo včetně nově nastoupivších hráčů polevilo s vědomím, že i to bude stačit k vítězství. Opět, jako nedávno Spartě druhý poločas s Laussane, se to málem vymstilo. Příčinu slabého výkonu Ukrajiny jsem objevil až v pondělním tisku. Soupeř přijel s náhradníky, nastoupili jen 2 hráči z optimální sestavy. Já jen doufám, že si tenhle přístup naši hoši při vzpomínce na první poločas v Uherském Hradišti nezopakují také v Dánsku.

Večer jsem se těšil na přípravné utkání (přátelská utkání už neexistují) našeho "áčka" v Dánsku. Při sledování televize jsem přemýšlel, zda taková utkání, kde nejde o body do kvalifikace by se měla vůbec hrát. Protože jim chybí náboj a tím i atmosféra v hledišti, někteří hráči nedávají do utkání maximum. Trenéři si sice chtějí vyzkoušet různé varianty sestavy, rozestavení atd., ale vzhledem k tomu, že hráči k tomu nepřistoupí na 100%, tak získané poznatky nemají vypovídající hodnotu. Navíc se hraje bez patřičného tlaku na výsledek, a i proto jsou poznatky o zkoušejících hráčích zkreslené.

Přesto jsem moc rád, že velmi nadějný výkon podal plzeňský Rezek a po svém nástupu na hřiště i olomoucký Hubník. Jsem totiž přesvědčen, že takové fotbalisty naše fotbalová reprezentace potřebuje. Ano, oba sice vynikali i proto, že měli podstatně větší motivaci, než zbytek mužstva, ale typologicky do mužstva určitě patří. Jsou rychlí, agresívní v soubojích a nešetří krokem. Jen je tu jedna neznámá a tou je psychická odolnost v utkání, kdy půjde o důležité kvalifikační body, i když oba už mají něco za sebou, ale převážně „jen“ v naší nejvyšší soutěži.

Trenér si chtěl vyzkoušet jiné rozestavení (místo 4:4:2 zvolil 4:2:3:1), což je pro utkání se Španělskem logické a správné. S nimi musíme mít posílený střed hřiště a nedát jim prostor ke kombinaci. Další problém by mohl mužstvu Španělska působit předsunutý presink, který se naše mužstvo snažilo hlavně v úvodu utkání praktikovat. Jenže Dánové hráli po zisku míče jednoduše a hned posílali do akcí dlouhým míčem zejména Romedala a to nám při předsunutí dělalo problémy. Naše levá strana obrany (Kadlec) na to několikrát nestačila včas reagovat.

Co se týká našeho herního stylu, tak jsem měl u televize podobný pocit, jako na tribuně Androva stadionu v utkání s Litvou. Zdá se mi totiž, že trenér Bílek se snaží přizpůsobit herní styl naší reprezentace hernímu stylu londýnského Arsenalu.

Vidím to z chování našeho kapitána Rosického na hřišti i z jeho vyjádření do médií. On totiž i v tomto utkání měl okamžiky, kdy projevoval několikavteřinovou nevoli z toho, že spoluhráč neudělal na hřišti to, co by si Tomáš přál. Hrajeme po zisku míče na hodně přihrávek, chybí mi rychlejší a jednodušší přechod do protiútoku, jako třeba v naší lize Plzeň nebo i ve středu Dánové. Bojíme se použít dlouhou přihrávku. Všichni chtějí míče jen do nohy. Jakmile někdo vyjímečně použije dlouhou i přesnou přihrávku, tak se na něj Tomáš Rosický vyčítavě podívá. Proto nedokážeme soupeře ohrozit dříve, než se vrátí do obranného postavení.

Potom musíme začít útočnou fázi rozehrávkou od obrany a tam je problém. Naši obránci nemají takovou technickou kvalitu, jak je Tomáš Rosický zvyklý z klubu a potom po utkání konstatuje, že se s Plašilem nedostávali do hry jako se Skotskem a Lichtenštejnskem. To je samozřejmé, protože Skotové i Lichtenštejnci hráli v hlubokém obranném bloku a tím nás "zadarmo", bez atakování pustili hluboko na svoji polovinu a naši obránci tedy bez problémů "dokráčeli" s míčem až na 40 metrů od jeho branky a tam jej předali svým středovým hráčům. Takhle ke ztrátám docházet nemohlo. Jakmile ovšem při naší rozehrávce Dánové posunuli svůj obranný blok na naši polovinu, tak naše rozehrávka byla nepřesná nebo následovala zpětná přihrávka brankáři Čechovi.

Souhlasím s kritikou v médiích o nedostatečném doplňování Necida na hrotu útoku od středových hráčů. Nemáme totiž momentálně v mužstvu právě typy hráčů jako Rezek případně Hubník, kteří se nebojí dlouhého sprintu a vniknutí až do pokutového území soupeře. Kteří nešetří krokem. Naše středová řada je složená z hráčů, kteří umí s míčem, chtějí jej často do nohy, ale nejdou důrazně do koncovky (Rosický a Plašil) nebo silné v osobních soubojích pro tzv. černou práci (Polák a Hübschman). Proto jsem rád, že Rezek zaujal. Snad to nebylo jen proto, že ostatní při hře mysleli více na své kluby.



{comment}