Po nevydařeném utkání naší reprezentace v Norsku jsem se moc těšil na souboje našich klubů Viktorie Plzeň a Sparty Praha o postup do skupinové fáze Ligy mistrů a Evropské ligy. Obě utkání jsem sledoval v přímých televizních přenosech a po jejich skončení mě nenapadlo jiné přirovnání, než je v nadpisu tohoto mého komentáře. Ta „černá“ je samozřejmě výkon Sparty v Rumunsku s FC Vaslui a bílá výkon Plzně v Dánsku s FC Kodaň.

Ještě než se pustím do hodnocení obou našich zástupců, tak musím podotknout, pro mě nepochopitelnou věc, že termín “černá a bílá“ zcela pasuje i na předchozí výkony Sparty, v konfrontaci s tím posledním v Rumunsku. A to je pro mě ještě větší záhada a přemýšlím, proč tomu tak bylo.

Nejdříve tedy k Plzni. To utkání ,díky skvělému představení našeho zástupce, bylo moc příjemným posezením u obrazovky televize. Plzeňští hráči potvrdili, že není žádná náhoda jejich zažitý herní projev. Bylo zřejmé, že každý hráč zná svoji roli a přesně zapadá do herního stylu týmu, který mu ordinuje trenér Vrba. To všechno i přes absenci, pro tým velmi důležitých hráčů, Jiráčka a Bakoše. Nahradili je jiní (Trapp a Ďuriš) a ono to fungovalo, jako před tím. Z mužstva bylo cítit velké odhodlání, ochota odevzdat pro tým všechny svoje síly. Říká se tomu týmové myšlení. S tím souvisí i taktická disciplína v plnění si povinností v útočné i obranné fázi hry a v obou přechodových fázích (po zisku i ztrátě míče).

Během několika vteřin se hned 8 hráčů aktivně přemístí hluboko na polovinu soupeře, až do těsné blízkosti pokutového území, (proto mohou po ztrátě míče okamžitě soupeře napadat), stejně tak se všichni hráči dokáží během několika vteřin vrátit do obranného bloku. Přímočarou přechodovou fázi hry zajišťuje zejména Horváth svými rychlými dlouhými pasy na rozběhnuté běžce Pilaře, Petrželu a Koláře, které doplní hrot Ďuriš i oba krajní obránci Limberský a Rajtoral. Když k tomu připočteme skvělého stopéra Čišovského a odvahu a kvalitu hráčů ve finální fázi, tak je z toho krásný fotbalový zážitek a hlavně skvělý výsledek. Jako trenér nemůžu nepodotknout, že ještě není vyhráno, ale postup do skupinové fáze Ligy mistrů je na dobré cestě. 

Naopak, po euforii z Kodaně bylo utkání Sparty zklamáním. Nejen výsledek, ale především předvedený výkon, který měl daleko k výkonům Sparty z předchozích letošních střetnutí. Hra byla pomalá, komplikovaná, nebylo z hráčů Sparty cítit odhodlání ani sebevědomí. Zkrátka výkon tzv. „bez srdíčka“. Pro mě je záhadou, proč tomu tak bylo. Bojovná, týmová atmosféra z nedávných utkání byla ta tam. Je možné, že všeobecný pocit, že Sparta má lehčího soupeře, než Plzeň, mohl hráče ukolébat a něco v přípravě na utkání podcenili. Co bylo evidentní, tak jiná atmosféra mezi hráči. Jakási nervozita (viz.výčitky Kweukeho a Huška, v utkání s Jabloncem i rozepře na hřišti mezi Řepkou a Zápotočným), neklid v týmu. Nevím, ale i toho si nešlo nevšimnout.

Sparta nehrála tak přímočaře, a proto se soupeř vždy stačil vrátit do obranného postavení (aktivní Matějovský míč neztratí, ale protiútok brzdí). Podpora Kweukeho ze středové řady byla malá, proto také hráči Sparty neatakovali hned po ztrátě míče. Byli zkrátka vzadu, daleko od míče. Když potom přišly chyby v obraně a brankáře Blažka a z nich branky soupeře, tak se mužstvo nevzpamatovalo. Výkon Sparty byl pro mě zkrátka překvapivě špatný a hlavně nepochopitelný. Podobně, jako v souboji Plzeň v. Kodaň, nic není ještě rozhodnuto. Máme před sebou odvetu v Praze, ale úkol je to hodně těžký. Jedinou cestou je vrátit se k výkonům, které Sparta předváděla v nové sezóně do nepodařeného utkání v Rumunsku.

Je škoda, že takový výpadek je postihl v tom nejdůležitějším utkání.