V posledním 21.kole naší nejvyšší fotbalové soutěže mě zaujalo hned několik věcí. V tomto komentáři se budu zabývat jen jednou z nich, těm ostatním budu věnovat další svůj komentář.
Není moc příznivců fotbalu, kteří by nevěděli, že populárnímu a téměř všemi milovanému trenérovi Petru Uličnému se přezdívá John. Ano, i oslovení v nadpisu tohoto komentáře patří jemu.
Zaujalo mě totiž jeho konstatování po utkání s Libercem na Andrově stadionu v Olomouci, které jeho svěřenci prohráli 2:4, že cituji: „Bohužel se na jaře ukazuje, že nám zápasy doma (pro laiky myšleno na Andrově stadionu) budou nejspíš dělat větší problémy, než venku (na stadionech svých soupeřů), kde jsme zatím dvakrát vyhráli“. Má pravdu, ale „Ameriku“ neobjevil. Je to jasný fotbalový trend nejen v české Gambrinus lize. Netýká se tedy jen „jeho“ Sigmy. Už jsem se o tom zmiňoval v jednom z předchozích komentářů, že trend větší úspěšnosti hostujících týmů než v minulosti je všeobecně ve fotbalu zřejmý a nejen v Česku. Než se zmíním o důvodech, proč tomu tak je, uvedu jen malou statistiku z posledního fotbalového víkendu nejlepších evropských ligových soutěží.Uvedená čísla znamenají bilanci z klasické tabulky soutěže ve formě počet výher domácích týmů, remízy a vítězství hostů:
Španělsko 5 2 2
Itálie 2 4 3
Francie 4 2 4
Německo 3 0 6
Česko 1 5 2
Anglie 1 1 2
Pokud bych tyto bilance sečetl, tak vyjde takto: 16 14 19
Při letmém pohledu je zřejmé, že pouze ve Španělsku získala domácí mužstva více bodů, než hostující. Určitě jsou víkendy, kdy bilance bude kolísat směrem k domácím týmům, ale celkový trend je evidentní. Při pohledu na tabulku Gambrinus ligy zjistíte, že hned 5 týmů má dokonce lepší bilanci venku, než doma. Jedná se o Spartu, Plzeň, Teplice, Ostravu a právě Sigmu Olomouc. Není to pro ni ani jen záležitost jarních utkání. Na podzim měla totiž Sigma bilanci vyrovnanou 8 : 8 bodů doma a venku. V této statistice jsem nebral v úvahu rozdílný počet utkání venku a doma.
A proč vlastně tento trend existuje?
Dnes je fotbal hodně o prostoru a času. Na všechno mají hráči minimum času, protože se musí po hřišti pohybovat efektivně z hlediska prostoru. Zkrátka je třeba ten velký prostor hřiště o velikosti 105 x 68 zaplnit efektivně v kontextu s pohybem míče. Hráči se musí zkrátka pohybovat jako tým kompaktně podle pohybu míče, vytvářet tak potřebný tlak na soupeřova hráče s míčem a vytvářet ve svém obranném postavení (bloku) pavučiny, do kterých se soupeřův hráč s míčem nechá chytit. Tzn., že míč ztratí a soupeř po zisku míče se snaží co nejrychleji ohrozit branku týmu, který před okamžikem míč ztratil. Jeho hráči za tak krátkou dobu nestačí potřebnou pavučinu „vyrobit“, protože se nestihnou vrátit do potřebných prostorů hřiště (obranného postavení), které by umožnily tuto pavučinu „vyrobit“. A tímto způsobem dnes ve fotbalu týmy střílí nejvíce branek.
Říká se tomu góly po rychlém protiútoku do nezformované obrany. Tak se proto snaží hrát především slabší týmy na hřištích soupeře a i ten silnější s tím má problémy se prosadit a skórovat. Jenže na domácím stadionu musí i slabší týmy přeci jen, kvůli náročným divákům, hrát aktivněji a tím se otvírají prostory a po ztrátě míče, bez kterých se fotbal hrát nedá, proto nestihnou „vyrobit“ potřebnou obrannou pavučinu a soupeři to trestají.
Tímto způsobem dnes hrají vlastně všichni, a proto se rodí více vítězství hostujících týmů, než tomu bylo v minulosti. Proto má často silnější tým větší šanci slabšího porazit venku, na jeho stadionu, než na tom svém. Proto také Liberec v Olomouci vyhrál.
Jeden recept přesto existuje i na tento obranný způsob hry. Mám na mysli variantu, kdy soupeř tzv. „zaleze“ do obranného bloku a hrozí z rychlých protiútoků. Tím receptem je po ztrátě míče okamžitá snaha o jeho zisk zpět dříve, než soupeř rozvine svůj rychlý protiútok do naší nezformované obrany. Je to varianta velmi náročná kondičně, ale i takticky, protože pokud chcete soupeře napadat okamžitě po své ztrátě míče, musíte být v okamžiku ztráty v jeho blízkosti v dostatečném počtu hráčů (já tomu říkám kompaktnost v útočné fázi) a být schopen a ochoten okamžitě v hlavě přepnout z ofenzívní činnosti do defenzívní.
Tomu se zase říká disciplína a týmová zodpovědnost, protože takto musí myslet a zareagovat úplně všichni hráči. Jinak se tato snaha otočí proti vlastnímu mužstvu. A který tým tohle všechno zvládá nejlépe, včetně skvělého ovládání míče? Po takové nápovědě je odpověď jednoduchá. FC Barcelona! A protože je nejlepší, tak hraje všude stejně. Myslím na svém i hostujícím stadionu, což si většina našich týmů ještě nemůže dovolit. Ovšem tvrdím, že jsme na dobré cestě. Příkladem je Plzeň v evropských pohárech.
Herní situace, do které je zapojena dvojice útočících a dvojice bránících hráčů se v utkání dost často opakuje, především v situacích kdy útočící tým jde rychlým protiútokem do otevřené obrany nebo dojde ke ztrátě míče při rozehrávce a následně dojde k zakončení z prostoru pokutového území. Herní situace 2:2 jsme popisovali v cvičeních 
Vitaminy hrají klíčovou roli ve výkonnosti a zdraví fotbalistů, a přesto jsou často opomíjenou součástí sportovní přípravy. Ať už jde o trénink, zápas nebo 
Silné svaly dnes nejsou v moderním fotbale konkurenční výhodou, ale samozřejmostí. Rozhoduje však to, zda jejich výkon unesou šlachy a vazy. Právě pojivové tkáně bývají nejslabším článkem pohybového řetězce – zejména u mladých hráčů v období rychlého růstu nebo u dospělých fotbalistů vystavených vysokému objemu sprintů, brzdění a změn směru. Zatímco sval reaguje na trénink během dní, šlacha se adaptuje v řádu týdnů až měsíců. Výživa proto nemá podporovat jen regeneraci svalových vláken, ale především syntézu a obnovu kolagenu. 
Fotbalisté po posledním hvizdu sahají po lahvi s vodou. Jenže tady dělají první chybu. Ve chvíli, kdy pocítí žízeň, jsou jejich buňky už hodinu za bodem obratu. Rehydratace po zápase není jednoduchý akt uhašení pocitu sucha v krku – je to biochemický proces obnovy vnitřního prostředí, který při špatném provedení selže, i když hráč vypije litr vody v rychlém sledu. Proč čistá voda nestačí? Co je to „dobrovolné odvodnění" a proč ji sportovní medicína považuje za tichého sabotéra výkonu? Jakou roli hrají elektrolyty, osmolalita nápoje a teplota tekutiny? A proč studie ukazují, že sklenice 
Masáže představují nedílnou součást regeneračního a přípravného procesu moderního fotbalisty. V kontextu náročného tréninkového i soutěžního zatížení hrají klíčovou roli nejen v prevenci 
Když hráč v 70. minutě začne „tahat nohy“, ztrácí jiskru v soubojích a po zápase ho chytají 
Snídaně fotbalisty není jen naplnění žaludku před odchodem do školy. Je to první taktické rozhodnutí dne, které ovlivní výkon na tréninku, soustředění v lavici i rychlost regenerace po náročném zápase. Zatímco přes noc tělo čerpá ze zásob glykogenu, správně sestavená snídaně tyto rezervy obnovuje a připravuje organismus na to, co ho čeká. Mladý fotbalista od přípravky po dorost potřebuje jiný typ snídaně v den, kdy ho čeká běžný školní den s odpoledním tréninkem, než před ranním výkopem či v regeneračním dni. 
Někdy je pro trenéra nejodpovědnější rozhodnutí naplánovaný trénink zrušit a dát hráčům volno. Přestože může vynechaný trénink na první pohled působit jako krok zpět, v praxi často platí opak. Kvalita, bezpečí a dlouhodobý rozvoj týmu mají přednost před mechanickým plněním tréninkového plánu. Schopnost rozpoznat okamžik, kdy se z tréninku stává kontraproduktivní aktivita, patří k nejdůležitějším kompetencím moderního a zkušeného kouče a zároveň boří mýtus, že „trénovat se musí za každou cenu“.