ROZHOVOR  V seriálu rozhovorů se stránkách webového trenérského portálu www.trenink.com pokoušíme otevřít debatu k tématům, která by měla zajímat trenéry jak v klubech na všech výkonnostních úrovních, tak u různých věkových kategorií. Poslední rozhovor měl název Taktika vedení zápasu, příprava a sledování soupeře? 

Dnes na otázky odpovídá Jiří Formánek, trenér který působil jak u mládeže, tak u dospělých od divize po druhou ligu. V současné době je editorem stránek www.trenink.com.

Jak vidíte problematiku náhradníků a skladbu týmu Vy? Z vašeho pohledu, ve vašich podmínkách?

Je nějaký obecný recept na to, jak pracovat s náhradníky v týmu?

Myslím si, že existuje jeden základní princip pro práci v jakémkoliv kolektivu. Je jedno zda se jedná o tým fotbalistů nebo projektový tým v nějaké firmě. Tímto receptem je vzájemný respekt a disciplína s jasným vymezením pravidel a také rolí, které hráči ve fotbalovém kolektivu na hřišti a mimo něj mají.

Je třeba také si uvědomit, že role hráčů na hřišti a mimo něj mohou být dost významně odlišné. Hráč, který je vůdcem mimo hřiště, jím automaticky nemusí být na hřišti a platí i opačný případ.

Je správný termín náhradník? Měl by trenér dělit hráče na základ a náhradníky?

S rolí je hráč srozuměn buď tím, že o ní hovoří s trenérem, obvykle hráči však sami vycítí jaká je jejich pozice a kde je momentálně jejich místo.

Důležité je, aby si hráči uvědomili, že jsou součástí klubu a kolektivu, který má společný cíl. Cíl musí vytyčit vedení klubu společně s trenérem, je na hráčích aby podřídili svoje chování tomuto cíli. Pokud tak neučiní, tak je vhodnější aby změnili působiště nebo aby zvolili jiný sport – třeba golf nebo tenis.

Co je v přístupu k náhradníkům nejdůležitější? Mluvit s nimi? Vysvětlovat jim jejich pozici v mužstvu? Vysvětlovat jim, co zlepšit, aby poskočili do základu?

Zde je důležitý způsob jakým se trenér rozhodne konkrétní tým vést, stejně tak je důležité individuálně přistupovat k jednotlivým hráčům. Všichni nejsme stejní, proto univerzální recept neexistuje.

Já osobně nepovažuji za vhodné se před náhradníky uzavřít a přestat komunikovat, protože to může vyvolat větší problémy než jednoho nespokojeného hráče, který se nevešel do základní sestavy. Co a jak má konkrétní hráč zlepšit, to by neměl slyšet pouze hráč, který nehraje v základní sestavě, ale i ti ze základní jedenáctky. Nemůže přece nastat stav, kde hráči na sobě přestanou pracovat, to se totiž může brzo stát, že náhradníkem bude sám trenér.

Pokud hráč přijde za trenérem a není spokojený se svojí pozicí v týmu nebo s množstvím příležitostí, které dostává, tak je důležité vysvětlit si vzájemné pozice, ale vždy bych před egem hráčem akcentoval cíl, který má stanoven tým.

Jak udržovat jejich motivaci, aby měli pořád chuť a neztráceli naději?

Motivaci prosadit se, by měl mít každý hráč. Jediným možným receptem je dávat především mladším hráčům, pokud je to alespoň trochu možné, příležitost v mistrovských utkáních. Nikoliv všem stejnoměrně, ale podle toho jak pracují v tréninkovém procesu, jaké výkony podávají za juniorku a jaký mají přístup. V případě starších hráčů je třeba vyložit karty na stůl a na rovinu si říci proč hráče v týmu chcete a proč ho potřebujete nebo je lepší pro obě dvě strany se dohodnout na ukončení spolupráce.

Dá se říct, že umět pracovat s náhradníky je největší trenérské umění?

Pracovat s lidmi, to je umění. Vybavuji si jeden výrok úspěšného hokejového trenéra Františka Výborného, který vzpomínal na své trenérské začátky a na každý trénink měl perfektně připravené tréninky a jednotlivá cvičení a byl na to patřičně hrdý. Zkušený trenér, se kterým spolupracoval, mu po několik trénincích na rovinu řekl – cvičení si umí připravit a nakreslit každý blbec, radši si udělej pořádek v kabině.

To přesně vystihuje fakt, že můžete mít sebelépe připravený trénink, podle posledních poznatků, ale pokud není tým dobře složen, nefunguje komunikace a nejsou dodržována nastavená pravidla, tak to je problém, který se dříve nebo později objeví a bude vážnou překážkou.

V případě, že je dostatek hráčů, kolik je ideální si jich nechat v týmu a proč?

Tak to hodně závisí na finančních možnostech klubu, ambicích a stanoveném cíli pro konkrétní sezónu.

Já jsem vždy preferoval, pokud to bylo trošku možné, mít k dispozici dvacet hráčů do pole a dva brankáře, tak abych mohl v ideálním případě složit dvě jedenáctky. Tak aby v týmu byli dvě třetiny zkušenějších hráčů a třetina mladých hráčů, kteří dostávají příležitost v dospělém týmu. Představit si to dokážu i v kombinaci osmnáct plus dva.

Počet hráčů v prvním týmu velmi ovlivňuje skutečnost, zda klub má rezervu nebo juniorku složenou z hráčů, které přicházejí v úvahu pro první tým.

Co je málo a co moc?

Vím, že s touto odpovědí narazím, spousta trenérů bude mít ironický úsměv na rtech, ale já osobně si nedovedu představit, že bych šel do sezóny s týmem, který by neměl šestnáct kmenových hráčů. Tedy čtrnáct hráčů do pole a dva brankáře, to je však minimalistická varianta týmu a nepředpokládám, že takto složený tým může opakovaně dosáhnout úspěchu.

Ano, může se podařit sezóna, kdy se nikdo nezraní a hráči se vykartují po jednom, ale není to moc pravděpodobné.

Pokud máte mít v týmu více jak dvacet hráčů do pole, tak už mi přijde jako velmi složité udržet tréninkový proces na úrovni, tak aby rozdíly mezi jednotlivými hráči nebyly velké.

Kolik je ideální vzít hráčů na zápas? Je dobré vzít na lavičku třeba sedm lidí, když můžeš využít na střídání jen tři?

Opět budu vycházet z ideálního stavu, kdy mám jako trenér k dispozici dostatečný počet hráčů, nikdo není vykartovaný a nikdo není zraněný. Jsem zastáncem toho, aby soupiska na zápas byla plná, tedy osmnáct hráčů. Na druhou stranu nebudu mít plný zápis za cenu toho abych bral na utkání hráče z juniorky nebo z dorostu. Na zápis bych zapsal jenom ty hráče, u kterých reálně uvažuji o jejich nasazení do hry a kteří mohou týmu pomoci. Jinak je to Potěmkinova vesnice, hezky to vypadá v novinách, ale pro hráče to je demoralizující.

Není lepší vybrat předem čtveřici nebo pětici, o které víš, že je nejlepší? Nebo je pro udržení motivace dobré vzít tam všechny náhradníky, i když pravděpodobně do hry nezasáhnou, ale mají větší pocit, že patří do mužstva?

To se nevyplácí. Do desáté minuty přijdete díky zraněním o dva obránce. Co pak? Na lavičce mám jenom tři hráče a jen jeden z nich je obránce. Jistě, vždy můžete improvizovat, přeskupit řady, rozestavení, ale to zápasu jde tým s nějakou taktikou a vy máte možnost zasáhnout nejdříve v poločase, pokud to vůbec je možné.

Někteří trenéři zásadně nestřídají ani ve chvílích, kdy je téměř rozhodnuto a málo hrající náhradníky dávají do hry třeba jen na pět minut. Souhlasíš s touhle strategií?

Trenér by hráče měl znát, měl by vědět, jaké jsou jejich možnosti a střídání je plně v jeho kompetenci. Já nesouhlasím, protože si pokládám otázku, proč ty střídající hráče na lavičce má? To jsou o tolik horší nebo to je alibi trenéra, že když to tato funguje, tak do toho nebudu radši sahat? Navíc si myslím, že to není perspektivní z pohledu dalších zápasů. Nikdy nevíte, kdo onemocní, kdo se zraní a pak bude trenér muset do zápasu nominovat hráče, který nemá herní kondici, nevěří si a to pak ovlivní výkon celého týmu.

Často na zápasech vidíme náhradníky, co se mají rozcvičovat od poločasu výš, ale jen tak postávají, protože tuší, že do hry půjdou až na poslední minuty. Co s tím? Jak by se měli správně rozcvičovat?

Záleží na tom, jaká jsou nastavena pravidla a jak početný realizační tým máte k dispozici. Hráči by měli vědět, jak se mají v poločasové přestávce připravit, aby byli schopní v jakékoliv minutě druhé půle naskočit do utkání a týmu pomoci. Střídající hráči musí mít neustále na paměti, že hráči základní sestavy utkání rozehrávají, ale o osudu utkání často rozhodují ti hráči, kteří ho dohrávají a to mohou být i střídající hráči. Je o odpovědnosti střídajících hráčů vůči celému týmu.

Je správné, že trenéři posílají hráče hýbat už ve 46. minutě jen tak ze zvyku?

Pokud nemám v úmyslu střídat během následujících patnácti minut, tak já to nedělám. Protože hráč, který stráví třicet minut za brankovou čarou, ztrácí koncentraci a po vystřídání nejen že týmů nepomůže, ale naopak týmu spíše uškodí.

Nebo je to nutnost, protože nemůžeš vědět, kdy budeš potřebovat střídat?

Nemyslím si, že to je nutnost. Jistě může nastat situace, že trenér uvažuje o střídaní, ale utkání nebo zdravotní stav hráče se ubírá jiným směrem než předpokládal, pak je toto chování pochopitelné. Jinak v tom logiku nevidím.

Měli by náhradníci mít tréninky navíc, když klub nedisponuje béčkem, nebo za něj z nějakého důvodu nehrají?

Pokud necháme stranou možnost jít hrát za rezervu nebo juniorku, tak mohou nastat dva modelové případy, které vycházejí z konkrétního tréninkového týdenního mikrocyklu. V prvním případě se jedná o utkání vložené doprostřed týdne, obvykle do středy a je jedno zda se jedná o soutěžní (ligové) nebo pohárové utkání. Pokud hraje tým na domácím hřišti, pak se mi osvědčilo absolvovat zkrácenou intenzivní tréninkovou jednotku s hráči z lavičky a s těmi, kteří nebyli k utkání nominováni. V případě, že tým hraje vložené utkání venku nebo se jedná o standardní týdenní mikrocyklus, pak hráči z lavičky mají odlišný obsah pozápasového tréninku.