Při tréninku, ale především v soutěžních utkáních dochází ke zvláštní symbióze mezi vnějším prostředím a vnímavou osobou, tedy hráčem. Sportovec si někdy i nevědomky vytváří určitý vztah například k divákům, různým předmětům kolem hrací plochy, ale také i ke svým vlastním výkonům.

"Tento vztah může vyústit v radost nebo hněv. Právě toto emoční chování hraje u sportovců v kvalitě výkonu velkou roli," říká autor dnešního článku David Seidenglanz, který v současné době působí jako trenér mládeže FK Úsov a je autorem většiny článků v kategorii Fyziologie.

Autor se naposledy na stránkách trenérského portálu trenink.com připomněl svým článkem Pohybové schopnosti mládeže.

Na úvod si nastíníme určité zásady, které vedou ke vzniku emocí. V souvislosti s touto problematikou bylo vypracováno již několik teorií, přičemž nejznámější se stala teorie Vrátková. Hlavní stavební kámen této hypotézy byl položen díky moderním EEG přístrojům, které zachycovaly elektrické aktivity v určité části mozkového kmene, konkrétně v retikulární formaci. Toto seskupení neuronů a nervových drah převádí impulsy z různých částí těla difúzně do celé oblasti mozkové kůry. Dochází tak k její aktivaci nebo taktéž utlumení. Na stejném principu je založen také vznik spánku a probuzení.

Druhou důležitou součástí mozku, která se podílí na tvorbě emocí je hypotalamus. Tato nervová oblast zodpovídá za mnoho tělesných funkcí a mimo jiné společně s limbickým systémem řídí i naše chování. O tom jaké emoce a city člověk projeví rozhodují právě informace přicházející do hypotalamu z aktivované mozkové kůry. Na základě této teorie lze vysvětlit také různé afektivní projevy. Pokud totiž dochází k přílišné a dlouhodobé stimulaci retikulární formace, hypotalamus je silněji drážděn, což se projeví nekontrolovaným chováním daného jedince.



Jak bylo naznačeno v úvodu, podle kvality vnějšího ale i vnitřního podnětu rozlišujeme několik typů emocí. Prvním z nich je úzkost, čili obava před něčím neznámým, nepopsatelným. Tento v dnešní době velice rozšířený emoční prožitek je doprovázen zvýšeným svalovým napětím, zvýšeným krevním tlakem a různými trávicímu obtížemi. Naproti tomu strach je reakce na konkrétní nebezpečí. Projevuje se zvýšenou aktivací sympatického nervstva, což vede nejen k tzv. "přípravě na boj", ale také k blokádě logického uvažování a přemýšlení.

Je zřejmé, že v takovémto stavu hráč asi jen velmi stěží pochopí například taktické prvky, které se mu trenér snaží předat. Třetím typem negativních emocí je hněv. Jedná se o reakci na určitou frustraci a bývá spojen s agresí vůči vyvolávajícímu zdroji. Samotná agrese může nabývat podoby jak fyzické, tak i verbální (nadávky). Člověk si v takovýchto situacích velice často vybírá jako cíl své reakce nejslabšího jedince ve skupině nebo kolektivu. Na tento jev by se měli zaměřit trenéři, kteří by takového hráče měli od ostatních izolovat a v soukromí ho patřičně uklidnit.

Mezi pozitivní emoce řadíme radost. Dosažením určitého cíle, který si daný člověk stanovil, vzniká pocit spokojenosti a radosti. Navenek se tato vlastnost projeví úsměvem, smíchem, typickou motorickou aktivitou, jakou je například mnutí rukou, a mnohými dalšími posunky. Člověk má v tomto stavu tendenci se o svou radost dělit s ostatními, což ovšem u některých jedinců může vyvolávat vůči dané osobě silnou závist. Dlouhodobý pocit radosti se označuje jako štěstí.

Jak již bylo v tomto článku řečeno, emoce jsou řízeny z oblasti hypotalamu, který se následně podílí na aktivaci sympatiku a uvolňování adrenalinu do cévního systému. Tento děj vede ke zvýšení činnosti srdce, mobilizaci glukózy jako zdroje energie pro svalovou práci, ale také k rozšíření cév vedoucích svalem, což má za následek zvýšený přívod živin do svalu. Z uvedeného lze odvodit, že emoce působí na sportovní činnost pozitivně. Ano působí, ovšem pouze do určité míry. Závislost intenzity sportovního výkonu na emoční síle vyjadřuje tzv. převrácená U křivka:



Situace znázorněná v bodě 1 je charakteristická nízkou emoční aktivitou. Sympatický systém není dostatečně nastartován, dochází k útlumu motoriky, poklesu svalového tonu atd. Sportovec se v takovémto stavu nachází pokud není před výkonem dostatečně motivován. Na rozdíl od předchozí situace se na vrcholu naší převrácené U křivky (bod 2) setkáváme s ideálním stavem, při kterém je člověk schopen podat ideální výkon, což je označováno jako bojová pohotovost. Velmi často se ovšem setkáváme s tzv. nadměrnou aktivací. Míra emocí překročí únosnou hranici, čímž se sníží také sportovní výkonnost. Pro tento stav jsou typické nekoordinované pohyby, svalový třes, křečovitost, agresivita, oslabení pozornosti a snížení koncentrace.

Trenér by si měl před utkáním takovéto jedince s přílišnou startovní horečkou hlídat a případně je uklidnit. Velmi dobrým prostředkem k uvolnění zvýšeného napětí je odvést pozornost daného člověka na jinou činnost, zapnout hudbu, vyprávět vtipy atd.



{comment}