Nevím, zda mnozí příznivci českého fotbalu postřehli, že v posledních měsících probíhala prestižní anketa "Trenér desetiletí", kterou pořádala Unie českých fotbalových trenérů. Anketa bude slavnostně vyhlášena v pondělí 6.září 2010 ve 20,00 hodin, v předvečer kvalifikačního utkání o EURO 2012 proti Litvě, které se bude konat na Andrově stadionu v Olomouci.

Zmíněné vyhlášení ankety proběhne na olomoucké radnici za účasti vedení ČMFS, města Olomouc a dalších pozvaných hostů, včetně celého Prezídia UČFT, kterého jsem členem. Proto jsem měl možnost se hlasování zúčastnit, stejně jako každý řádný člen UČFT a v tomto zamyšlení bych vás chtěl seznámit ne s výsledky ankety, to by bylo nevhodné, ale s mým typem a důvody které mě k němu vedly.

Možná bych snad mohl jen podotknout, že ze tří nejlepších jsem "trefil" dva.

Mým vítězem se stal jednoznačně trenér, s kterým jsem spolupracoval ve svém fotbalovém životě několikrát a to na postu hráče (poprvé už v roce 1976), funkcionáře a krátce i asistenta trenéra. Tím trenérem není nikdo jiný, než olomoucký patriot Karel Brückner.

Nevím, kde bych měl se svými zkušenostmi s ním začít. Je toho totiž hodně. Začnu tedy chronologicky a hlavně pro dnešní trenéry by to mohlo být zajímavé čtení.

Začnu ještě jinak. Já totiž dokonce proti fotbalistovi Brücknerovi, později skvělému trenérovi nastoupil jako hráč soupeře a víte, že si to docela dobře vybavuji? Bylo to v roce 1972, já měl 18 let, pan Brückner byl na konci své hráčské kariéry. Já nastoupil za Sigmu Lutín, kde jsem vyrůstal a on za MŽ Olomouc v rámci turnaje k Únorovému vítězství. Byla zima, rozbahněné škvárové hřiště v Olomouci-Řepčíně. Ve své kronice mám z tohoto utkání i výstřižek z novin.

Ještě jeden drb o trenérovi vzpomenu z té doby. Můj táta byl fotbalovým rozhodčím a fotbalistu Karla Brücknera měl zařazeného ve škatulce neukázněný, nešetřící kritikou rozhodčího. Musel mít zkrátka poslední slovo už jako hráč a později tuto svoji vlastnost potvrzoval i v pozici trenéra.

Po skončení základní vojenské služby (pro ty mladší, dnes to už naštěstí neexistuje) jsem přestoupil do SMŽ Olomouc, klubu v II.Národní lize, kterou jako mladý, začínající trenér vedl pan Brückner. Vím, že v tu dobu teprve studoval tenkrát nejvyšší trenérské vzdělání I.třídu. Byl jsem ještě mladý a moc nepřemýšlel o tréninkových metodách, ale později mi postupně docházelo, že už tehdy dělal věci, které nikdo jiný nedělal. Například odrazovou sílu. Poté, co jsem se vrátil zpět do Olomouce v roce 1982 jsem s ním měl tu čest pracovat několikrát.

Vyberu jen některé věci, z kterých je zřejmá jeho genialita a náskok před ostatními. Už v roce 1983 jsme dělali na tréninku věci, které žádný jiný můj trenér před ním: taktický trénink, odrazovou sílu rázovou metodou (seskok-výskok), vytrvalost na TF, standartní situace, strečink a další. Možná to dnes už tak nevyzní, ale on s těmito věcmi přišel,opravdu daleko nejdříve a z toho těžil.

Jako trenér byl v komunikaci s hráči velmi nepřístupný a nejen s hráči. Jeho spolupracovníci to s ním neměli lehké, ale proto se možná stal takovou trenérskou osobností. Nikoho si nepřipouštěl k tělu a rád dával všem kolem najevo, že pánem je tu on. Skazky o tom, že dělil hráče na "zlaté" a "prašivé" jsou pravdivé, i když on to vyvrací.

Zažil jsem to i jako hráč. Byl jsem mezi zlatými, tak mi to nevadilo, ale potom jako jeho asistent se mi to nelíbilo. On totiž komunikoval hlavně s těmi "zlatými", ti si byli jisti a někteří se uspokojili a ti "prašiví" ztráceli postupně motivaci. Po jeho nástupu do funkce reprezentačního trenéra jsem nepochyboval, že to je pozice šitá jemu na míru. Může si v ní vybrat hráče jaké chce a to jeho taktické genialitě vyhovovalo. Uměl si i hráče získat na svoji stranu a to je moc důležité.

Jeho úspěchy se Sigmou Olomouc v devadesátých letech minulého století jsem zažil a dodnes nejsou doceněné. Z Poháru UEFA byla Sigma vyřazena až ve čtvrtfinále Realem Madrid těsně, doma 1:1 a v Madridu prohra 1:0. Když si uvědomíte, že v tu dobu se Poháru mistrů evropských zemí (dnes Ligy mistrů) zúčastňovali jen vítězové ligy a všichni ostatní z dalších příček hráli Pohár UEFA (dnes až 4 nejlepší z ligy postupují do Ligy mistrů), tak to byla obrovská konkurence a neskutečný úspěch.

Na druhé místo v naší anketě jsem umístil trenéra Františka Komňackého. Není to proto, že jsem i s ním zažil hodně, ale proto, že je velmi úspěšným trenérem. Byl mistrem na Slovensku s Ružomberokem a v ČR s Baníkem Ostrava a má úspěchy i teď v Jablonci. Má zvláštní schopnost zaujmout vždy klub, který je na tom moc dobře ekonomicky, ale tím nechci jeho kvality snižovat, protože je znám a uznávám.

Po skončení mojí prvoligové hráčské kariéry v Sigmě Olomouc jsem totiž začal pracovat v tomto klubu u mládeže a dojížděl si zahrát Župní přebor do nedalekých Drnovic (později se propracovaly až do I.ligy). No a trenérem byl opět tehdy začínající trenér Franta Komňacký. Vzpomínám si, že mi byl hned sympatický, protože já mám rád inteligentní lidi s kultivovaným projevem, což se často do fotbalového prostředí nehodí. A takový on je a platí to i dnes. V tom je podle mého názoru podstata jeho úspěšnosti. Je v tomto úplně jiný, než "můj vítěz", ale přesto i proto výborným trenérem. Dovede se obklopit kvalitními spolupracovníky a s jejich pomocí dosáhnout většinou na vrchol nebo těsně pod něj.

Rád také vzpomínám na naše společné studium I. trenérské třídy v Praze (dnes Profi licence UEFA) v letech 1991 – 93. Jezdili jsme společně jedním autem a probírali samozřejmě hlavně fotbal. I na jeho práci je vidět, že si prošel i pozicí asistenta trenéra Brücknera tenkrát v Drnovicích.

Na třetí místo v anketě Trenér desetiletí jsem umístil bohužel dnes již nežijícího Vlastislava Marečka. Znali jsme se velmi dobře. Byl to velmi zapálený a pracovitý trenér, který stejně jako já začínal u mládeže (předcházející dva trenéři nikoliv). Navíc v roce 2004 jsem jej střídal na trenérské lavičce ve Zlíně, protože on dostal lukrativnější nabídku z Teplic. Ochotně mi předal tenkrát veškeré svoje poznatky a zkušenosti z práce s hráči i informace o klubu, které trenér potřebuje vědět. Byli jsme v kontaktu i potom, při každém našem úspěchu jsme si vzájemně posílali blahopřejné SMS.

Tu poslední mám uschovanou v mobilu dodnes. Poté, co vyšlo na veřejnost, že je vážně nemocen jsem mu napsal a on mi odepsal: "Dekuji, budu bojovat." Bohužel svůj boj prohrál.

Na závěr jen několik postřehů k těmto trenérům společně. Nikdo z nich nehrál I.ligu. Hrát ji totiž není hlavní kvalifikací k tomu, být kvalitním trenérem.

Trenéři Komňacký a Mareček mají pedagogické vzdělání, což je důležitý předpoklad k tomu, být úspěšným trenérem.

Posledním postřehem, v Čechách mi prominou, všichni tři pocházejí z Moravy.



{comment}