Po nepovedené reprezentační premiéře v kvalifikaci na EURO 2012 v Olomouci s Litvou máme za sebou další bohatý pohárový týden, v kterém mě zaujalo několik utkání.

Začnu utkáním Ondrášovka cupu mezi Slavičínem a Baníkem Ostrava. Z tohoto souboje postoupil překvapivě třetiligový domácí tým po penaltovém rozstřelu. To se stává ve všech fotbalových zemích, že soupeř z nižší soutěže se vytáhne na toho z vyšší. V situaci Baníku Ostrava se to dá opravdu hodnotit podle známého pořekadla: "Na pos... i záchod spadne", jak to vyslovil lídr ostravské kabiny Martin Lukeš. Vždyť ostravští kopali chvíli před koncem pokutový kop, ale jindy spolehlivý Neves ji zahodil.

To všechno ovšem není to, co by mě mimořádně zaujalo, to se stává. Mě zaujala situace, která se odehrála po závěrečném hvizdu rozhodčího. Na hrací plochu totiž vtrhlo několik rozlícených fandů (nevím, jestli se jim takto dá říkat) Ostravy a nejen verbálně, ale i dokonce fyzicky napadli některé hráče Baníku.

To je věc pro mě naprosto nepochopitelná a neměla by se jen tak nechat vyšumět. Ano, nikdo nemůže chtít po těchto nadšencích, aby byli spokojeni s výsledky svého mužstva, ale tohle je reakce naprosto nepřijatelná. Vzhledem k tomu, že často jsme svědky nevhodného chování těchto skupin a hráči jdou přesto takovým příznivcům poděkovat, tak jsem rád, že tentokrát jejich konání odsoudil klub i za celou kabinu její lídr Martin Lukeš. Přitom musí přeci vidět a cítit, že jejich hráči jsou momentálně v krizi, že se z ní snaží dostat a i přes veškerou snahu se jim to nedaří a že by jim v tom měli pomoci a ne je napadat. Časté vulgarity a podobné agresívní projevy na našich stadionech totiž také odrazují spoustu diváků z návštěvy na našich fotbalových stadionech a především pro ně se fotbal hraje.

Dalším mým zastavením bude středeční utkání Ligy mistrů mezi přemožitelem Sparty Žilinou a anglickou Chelsea. I když toho anglického v něm je pramálo. Byl jsem zvědavý, jak si Žilina povede v souboji s jedním z nejlepších světových klubových mužstev. Žilina totiž naprosto zaslouženě postoupila do této prestižní soutěže, ale v ní už je to opravdu zcela něco jiného.

Žilinu znám z mého působení v Corgoň lize a vím tedy, že se vždy prezentuje velmi kvalitním, ofenzívnim fotbalem, který vychází z kvality hráčského kádru ve srovnání s jejich soupeři ve slovenské nejvyšší soutěži. Konfrontace s Chelsea ukázala, že jsou zákonitosti fotbalu, které se musí na špičkové úrovni respektovat.

U nás se totiž ještě nedávno pořád jen debatovalo o počtu hrotových útočníků v základním rozestavení a podle toho se trenéři zařazovali do škatulek "defenzívní" nebo "ofenzívní". I letošní MS v Jižní Africe ukázalo, že v tom to není. Už prakticky nikdo nehrál v rozestavení 4-4-2. Potvrdilo to i utkání v Žilině.

Oba soupeři hráli na jednoho hrotového útočníka (Žilina 4-4-1-1, Chelsea 4-3-3 s tím, že křídla plní roli krajních záložníků ve 4-4-2), ale herní projev byl zcela rozdílný.

Proč tomu tak bylo?

1. Individuální kvalita hráčů.
2. Velmi silný střed zálohy, Obi Mikel a Essien vyhrávali osobní souboje.
3. Následovala mimořádně rychlá a přesná přechodová fáze po zisku míče.
4. Naprostá naivita Žiliny ve složení vnitřních záložníků typologicky (hráli jen dopředu a souboje o míč jasně prohrávali ).
5. Absence typického defenzívního záložníka, který především vyplňuje prostor před obranou.. Takový hráč Žilině v sestavě chyběl.Ideálním hráčem pro tento post je fotbalista zodpovědný směrem dozadu,silný v soubojích o míč a zároveň kreativní, fotbalový. Takovými jsou v Chelsea právě Mikel a Essien. Žilinským Ježovi a Bellovi ty první dvě vlastnosti chyběly. U nás většinou na těchto postech hrají hráči defenzivního typu, ale méně fotbaloví , protože ti fotbalovější nám "utečou" do kvalitnějších evropských soutěží. Pokud by hráči Chelsea po 4. brance ve 48. minutě evidentně neubrali plyn, nehráli nezodpovědně a lajdácky (což nesl nelibě i jejich trenér Anceloti), tak by utkání skončilo pro Žilinu debaklem.

Posledním, nečekaně příjemným zastavením bude čtvrteční utkání Evropské ligy mezi Spartou Praha a zástupcem uznávané italské ligy Palermem. Sparta vyhrála 3:1, což je velký úspěch. Jenže ještě cennější je konstatování, že vyhrála zaslouženě a po výborném výkonu. Palermo mě velmi zklamalo, dokonce prvních 35 minut vypadalo trapně. Zjevně hráči podcenili Spartu, neběhali, prohrávali osobní souboje.

U hráčů Sparty to bylo přesně naopak. Přitom jí chyběli důležití hráči (Matějovský, Kucka, Vacek a další). Hrála z bloku v rozestavení 4-1-4-1, tím eliminovala ofenzívní kvalitu soupeře a sama se dostávala do koncovky. Uprostřed hřiště měla silné hráče Hohenedera a Kladrubského (takoví chyběli Žilině), druhý jmenovaný se dokázal prosadit i v koncovce a tím mi připomínal Essiena z Chelsea. Velkým překvapením pro mě byl levý záložník Podaný. Hrál zodpovědně a navíc velmi odvážně s tahem do koncovky, tzn. do centru i do střelby. Spartu nezastavil ani gól Palerma, který přišel jako z „čistého nebe“, nečekaně a vůbec neodpovídal dění na hřišti do té doby.

Ve druhém poločasu Palermo přidalo, zřejmě jim v kabině trenér důrazně domluvil do duše, ale Sparta dokázala vstřelit 2 krásné branky a v závěru se ubránila ze všech sil zoufalému tlaku soupeře. A ještě jednou zopakuji, že kromě výsledku utkání je důležitý i fakt, že s italským soupeřem vyhrála zaslouženě.

Na úplný závěr. Proč jsem si vybral tato 2 utkání? Protože Sparta vyhrála proto, měla vzhledem ke kvalitě soupeře výborně vyřešený střed hřiště a Žilina naopak tohle podcenila. Zopakuji známou pravdu, že fotbal dnes rozhodují přechodové fáze (po zisku a ztrátě míče) a k těm dochází právě ve středu hřiště!



{comment}