Určitě všichni fotbaloví příznivci jsme se těšili na poslední pondělní utkání 11. kola Gambrinus ligy mezi Sigmou Olomouc a Spartou Praha. Šlo o přímý souboj o druhé místo v tabulce. Utkání se hrálo před vyprodaným stadionem, což je vždy zárukou výborné atmosféry, která dokáže hráče vyburcovat k maximálnímu nasazení.

Navíc šlo o prestižní utkání týmu Sigmy, který je chválen za předváděné výkony a Sparty, která je naopak často za své výkony kritizovaná. Napětí se dalo krájet i díky předzápasovým titulkům v denním tisku hráče Sigmy Šultese o momentální slabině v obraně soupeře, za kterou označil formu Tomáše Řepky.

Šultes to určitě řekl tak, jak to opravdu cítil a neuvědomil si, že novináři na taková upřímná, ale kontroverzní vyjádření čekají a použijí je do hlavních titulků svých novin. To se také stalo a já byl zvědavý, zda se to projeví na hřišti. Bohužel pro Olomouc se to nepromítlo do zvýšené nervozity soupeře, ale naopak do maximální koncentrace na utkání nejen Řepky, ale dodalo to i více motivace ostatním.

V našich fotbalových končinách slýchávám často hodnocení kvality fotbalového utkání jen v přímé úměře s počtem vstřelených branek nebo střel na branku. Čím jich je více, tím je automaticky kvalita utkání vnímána jako vyšší. Samozřejmě je to velké zjednodušení, protože fotbal má v obsahu hry dvě základní fáze: útočnou se snahou branky vstřelit a obrannou (mezi nimi ještě fáze přechodové) se snahou vstřelení branky zabránit. A pokud utkání skončí výsledkem 5:5, tak se v žádném případě nejedná o kvalitní utkání. Možná atraktivní, protože obranná fáze byla určitě katastrofální. Podobně jako tenista, který má vynikající forhend nemůže být nikdy nejlepší pokud má špatný bekhend. A jsem u toho, kam tímto přirovnáním mířím. Utkání Sigmy proti Spartě mělo podle mého názoru výbornou úroveň, přesto, že padla jen jedna branka a to z pokutového kopu. Navíc v prvním poločase byl poměr střel na branku pouze 1:0 pro domácí. Přesto tvrdím, že jsme viděli velmi kvalitní utkání.

Často srovnáváme naši nejvyšší soutěž s anglickou Premier league. I tam jsou slabší utkání, ale je tam vidět maximální nasazení, urputné souboje, obrovské tempo výborná atmosféra, kterou vytváří plný stadion. To všechno tentokrát bylo i v Olomouci. Často jsme svědky podobných utkání, jenže před třemi tisíci diváky vyzní úplně jinak.

Já jsem tam viděl ohromné nasazení, urputnost, pohyb a maximální snahu hráčů soupeře porazit. Sigma měla více míč na svých kopačkách, snažila se aktivitou na soupeřově polovině donutit Spartu k chybě, ale Sparta hrála velice kompaktně, bránila výborně a nepustila Sigmu do žádné šance. A nejen bránila, ale vyrážela k nebezpečným protiútokům a určitě si vytvořila více šancí, než domácí mužstvo.

Sigma se snažila hrát svoji hru založenou na rychlém přenesení míče na soupeřovu polovinu, pohybu hráčů a kombinaci na soupeřově polovině. Jenže Sparta byla na tento způsob výborně připravená. Tady se také projevila koncentrovaná hra obrany, kterou namíchla vyjádření hráčů soupeře před utkáním. Zápas se vyznačovalo urputným bojem o střed hřiště, kde vynikali ve Spartě Kladrubský, Kucka a Vacek. Všichni jsou nejen silní v soubojích, ale také zodpovědní dozadu a fotbaloví v podpoře útoku. U domácích to byli Hořava, Rossi a především postavou nenápadný, ale výkonem výborný Bajer. V tomto prostoru měla Sparta navrch, a proto se dostávala po těchto vyhraných soubojích do nebezpečných protiútoků.

O výsledku utkání nakonec rozhodla penalta, kterou Sparťan Kucka s přehledem proměnil. Penalta vzbudila vlnu emocí a já se nedivil. Dovedu si představit jako bývalý fotbalista i současný trenér, jaká frustrace musela všechny olomoucké hráče i diváky zasáhnout. I trenér Psotka zřejmě zareagoval podrážděně, protože to je velká rána. Hned po utkání se omluvil a dokázal, že je nejen emotivní trenér, ale zároveň i soudný natolik, aby nehledal příčinu porážky jen v pokutovém kopu. Rozhodčí si tento přísný verdikt určitě obhájí, protože fotbalová pravidla jsou velmi pružná a ve většině případů záleží pouze na rozhodčím, zda se rozhodne písknout nebo nepísknout a v obou případech má z hlediska výkladu pravidel vlastně pravdu.

Poslední odstavec jsem si nechal pro svoje hodnocení výkonu rozhodčího. Bydlím v Olomouci a 17 let jsem v Sigmě působil, přesto mě nepodezřívejte z podjatosti. Se Sigmou už nemám léta nic společného. Pan Drábek neměl v tomto utkání lehkou úlohu. Jak jsem už vzpomenul mělo náboj, atmosféru, bojovnost, ale důvěru hráčů i diváků začal ztrácet hned na začátku, tím, že nepotrestal jasný faul Řepky zezadu, i když ve snaze získat míč. Bylo evidentní, že neměl odvahu Řepku potrestat, protože hned vzápětí daleko menší faul Adiaby pískl a navíc mu udělil i žlutou kartu. Evidentně neměl stejný metr na Řepku a Adiabu. Potom si Řepka nešikovně sám nastřelil ve vlastním pokutovém území ruku, ale hrálo se dál.

Když v závěru utkání došlo opět z nešikovnosti ke kontaktu míče a ruky olomouckého hráče Rossiho, tak neváhal ani setinu vteřiny. Navíc upřel Spartě regulérní branku Wilfrieda pro údajný faul přihrávajícího Pamiče. Já tam žádný ani z opakování této situace neviděl. Zásadních chyb jsem zkrátka v jeho výkonu viděl několik a to na obě strany. Už jednou jsem napsal, že rozhodčí mají dnes velkou moc v tom, že je mnoho zásadních situací v utkání a oni se mohou rozhodnout jak chtějí a nikdy to není špatně. Jediným měřítkem objektivity by bylo, zda by zcela stejnou situaci rozhodl stejně i na druhé straně hřiště.

Já jsem přesvědčen, že tentokrát by píšťalka mlčela. Ale zároveň se určitě nemýlím, když budu tvrdit, že pokud by stejná situace nastala před brankou Sparty a rozhodčí to nepískl, tak celý stadion, hráči a trenéři Sigmy by tvrdili, že ruka se měla pískat. V tom to mají rozhodčí těžké. Vždy bude totiž někdo spokojený s jeho verdiktem a ten druhý naopak nespokojený. Jen je škoda, že takový moment rozhodne o výsledku zajímavého a kvalitními výkony ozdobeného utkání.



{comment}