Před několika dny mě zaujal v deníku Sport rozhovor s kolegou Jardou Hřebíkem. Je dobře, že občas dostane prostor v médiích alespoň on, protože jsem přesvědčen, že jeho názory jsou správné, progresívní, dokáže je přesně formulovat a to náš fotbal, kromě mnoha jiných věcí, velmi potřebuje. Zaujal mě proto, že s ním léta v mnohém souhlasím, a proto jsem svoje zamyšlení nazval "pod všechno se podepíšu".

I já jsem ve své trenérské kariéře "bojoval" s přezíravostí funkcionářů, některých hráčů a také kolegů trenérů v prosazování nových a pro některé tedy zbytečných změn v naší práci. I já jsem často slýchával větu: "nedělejte z fotbalu vědu".

Ano, není třeba z něj dělat vědu, ale zároveň není možné ignorovat jeho vývoj a s tím související změny. Protože my, zastánci respektování jeho vývoje jsme byli občas i zesměšňováni. Naopak čerství trenéři z řad nedávných oblíbených hráčů, kteří o problematice moc nevěděli měli zelenou. Já jim říkám trenéři s myšlením hráče, navíc se snaží pracovat podle metod trenérů, kteří je kdysi trénovali a tím potírají a negují změny, které roky prosazuje třeba právě kolega Hřebík.

Nebyla náhoda, že jakmile trenér Hřebík dostal jako trenér Jablonce v roce 2001 nabídku ze Sparty, kterou přijal, angažoval Jablonec mě, tenkrát trenéra Ratíškovic. Pro mnohé nějaké vesnice na jihu Moravy, která postoupila čerstvě do II.ligy. Začal jsem si tam ověřovat v praxi poznatky, které jsem nabyl jako asistent trenéra Bokši v Olomouci. 

 

Byl jsem totiž pověřen sledováním našeho soupeře v Poháru UEFA (dnes Evropská liga), Olympicku Marseile. Bylo to v roce 1998 a viděl jsem tam mnoho nového. Sehnal jsem si odborné zahraniční materiály, nechal je přeložit do češtiny a dal jsem je k dispozici i trenérům mládeže v Sigmě Olomouc. Krátce nato, když byl trenér Bokša i já odvolán ze 4.místa v lize díky iniciativě několika starších hráčů (dnes jsou z nich trenéři), zkoušel jsem tyhle věci sám ve zmiňovaných Ratíškovicích. 

Mám na mysli zónový způsob bránění, zvýraznění rychlosti ve všech modifikacích (myšlení, rozhodování, provedení, práce s míčem a přechodových fází), snahu o zmenšení herního prostoru, vytváření tlaku na hráče s míčem atd. K tomu všemu se mi podařilo vytvořit skvělou týmovou atmosféru, bez které se nedá uspět. Proto jsme 2x skončili na 3. místě (do I. Ligy postupovali první 2) a hráli finále Poháru ČMFS na Strahově.

Od té doby tedy už uplynulo přes 10 let a musím říci, že moje zkušenosti s přesvědčováním některých hráčů a také lidí z vedení klubů jsou smutné. Smutné v tom, že na tyhle věci nereagovali, spíše naopak. I od jiných trenérů slyším, že jejich pozice v klubu neodpovídá zodpovědnosti, kterou má. Trenérské povolání tak nemá potřebný respekt a autoritu. Často jsem uštěpačné poznámky na téma zavádění nových metod slyšel i od některých trenérů.

Někteří z nich byli později dosazeni i na ty nejvyšší posty. Jména snad nemusím uvádět, protože každý si vzpomene na trenéry reprezentace za posledních 10 let. Byli to sice vynikající fotbalisté, ale to k takové nominaci absolutně nestačí. Naprosto byla v tomto potlačena odbornost a to je špatně. Jsem moc rád, že těmto trenérským "osobnostem" ukázal cestu jeden "neznámý" trenér z Olomouce, pan Brückner.

Poznal jsem jej jako hráč, asistent trenéra i funkcionář. Potvrdil, že být fotbalovým reprezentantem zdaleka nestačí pro nominaci na trenéra reprezentace. Rozhodující je odbornost a tím i respekt a autorita. Nikdy jsem se jej nesnažil kopírovat, ale on a jeho metody v taktické přípravě pro mě byli impulsem k tomu, že trenéřinu zkusím také. Dnes už mám toho za sebou hodně a už dávno jsem pochopil, že pracovat s hráči zdaleka neznamená jen samotný trénink. K trenéřině je třeba mít spoustu předpokladů (psychologie, pedagogika, schopnost vhodně komunikovat s hráči, realizačním týmem, vedením, médii, sponzory, fanoušky a k tomu všemu i fotbalová odbornost. Navíc se neustále vzdělávat a nežít jen z úspěšné kariéry hráče. Jako všude i tady hrají velkou roli ty správné kontakty, ovšem na úrovni reprezentace by to měla být především odbornost, jak prokázal trenér Brückner.

Trochu jsem odbočil od rozhovoru s trenérem Hřebíkem. Měli bychom se nad ním všichni trenéři, kteří pracujeme v našem fotbale, od těch nejmenších až po zmíněnou reprezentaci, zamyslet. Je dobře, že ČMFS úsek mládeže v čele s technickým ředitelem Dušanem Fitzelem připravují změny ve struktuře soutěží v rámci SpSM a SCM, změnu v systému dotací apod., protože současný systém nutí trenéry hrát na výsledky za každou cenu, a proto naši fotbalisté ve svých individuálních schopnostech a dovednostech nesplňují mezinárodní parametry a to vede ve svém důsledku nejen k horším výsledkům, ale do českého fotbalu tím přichází i méně financí (přestupy jen do průměrných klubů, neúspěchy na vrcholných fotbalových akcích), které tolik potřebujeme.