Sdílejte:

Twitter

Svoji prvoligovou hráčskou kariéru jsem skončil poměrně brzy. Stalo se tak přesně 1. ledna 1986, ve věku teprve 31 let. Nedovedl jsem si představit, že budu bez fotbalu, proto jsem měl zájem pracovat v klubu u mládeže a v té chvíli mě nenapadlo, že se někdy stanu i prvoligovým trenérem.

Tím klubem byla Sigma Olomouc a v ní jsem se podílel na růstu takových hráčů, jako byl Tomáš Ujfaluši, Marek Heinz, Radoslav Látal, Martin Kotůlek, Pavel Hapal a mnozí další. Od 1.ledna letošního roku jsem se k této práci vrátil, v 1.HFK Olomouc jsem se stal vedoucím trenérem SCM (sportovní centrum mládeže) a trenérem staršího dorostu U19.

Shodou okolností mezi moje svěřence patří i synové posledních dvou jmenovaných fotbalistů. Snažím se postupně vstřebávat rozdíly v práci s mladými fotbalisty tenkrát před 25 ti lety a dnes. Je evidentní, že fotbalu vyrostla konkurence v podobě nových sportů (florbal, skateboard atd.) a hlavně počítačů a jiných médií. Práce je to ovšem velmi zajímavá, protože ti chlapci mají velké rezervy po všech stránkách a pokrok je tedy u nich vidět na první pohled.

Proto mě zaujal rozhovor v olomoucké mutaci MF Dnes s talentovaným fotbalistou Tomášem Kalasem, který sotva, že se ohřál v kabině prvoligové Sigmy už ve svých 17 ti letech přestoupil do špičkového klubu prestižní anglické nejvyšší soutěže Premier League do FC Chelsea. V minulosti podobný krok udělali mnozí mladíci a názory odborníků, zda je to pro chlapce v tomto věku správný krok, se liší. 

Je pravda, že většina se za nějaký čas vrátila do Česka a zapadla. Někteří ovšem prorazili, i když za cenu častých krizí a stesku po domově a rodině. Patří k nim např. Lukáš a David Jarolímové a Jaroslav Plašil ze současné reprezentace. Podle mého názoru jde o věc čistě individuální. Hodně záleží na tom, jak silná je mladý hráč osobnost, zda má vše v hlavě ujasněné a srovnané, zda má to správné rodinné zázemí, zda je zkrátka nejen fotbalově, ale hlavně mentálně na takový krok připravený.

Při čtení odpovědí Tomáše Kalase na otázky redaktora jsem usoudil, že tento mladý muž by to mohl dokázat. Odpovídal velmi moudře, je znát, že ví co chce, ví, co všechno to bude po něm vyžadovat a hlavně je ochoten pro to udělat maximum. V té souvislosti mluvil i o rodině, která mu v tom moc pomáhá a já vím, že navíc jeho táta je atletickým trenérem a už odmalička jej určitě vede k tomu, že zadarmo nikdy nic nedostane. Navíc v dnešní době moderních komunikačních technologií může být kdokoliv z ciziny v kontaktu s rodinou a dokonce i tímto způsobem studovat, což poctivě praktikuje i Tomáš Kalas.

Přiznám se, že na hřišti jsem jej viděl asi jen dvakrát v dresu juniorky Sigmy Olomouc a nějak moc mě neupoutal. Je pohybově nadaný, což získal v lehké atletice, kterou úspěšně léta dělal (sprinty, skok do dálky a do výšky). To je i pro fotbal velmi dobrá průprava. Fotbalové disciplíny, práce s míčem a čtení hry se totiž dají tréninkem a herní praxí zdokonalit, ovšem pohybové předpoklady (rychlost, obratnost, koordinace) musí být vrozené, to se naučit nedá a v tom máme my Češi největší nedostatky díky špatnému tréninku v mládí (málo všestrannosti) a na vině je i nízká úroveň hodin tělesné výchovy na základních i středních školách. Přispívá k tomu i pohodlný život dětí doma u počítačů.

A nejdůležitější je, že Tomáš Kalas má v úplném pořádku svoji hlavu, jak se dalo vypozorovat z jeho odpovědí na zvídavé otázky redaktora MF Dnes. Ta se totiž bohužel u žádného člověka nedá vyměnit (jako třeba klouby) a to některé talenty limituje. Tomáše Kalase ne, a proto jeho fotbalovou cestu budu sledovat a držet mu palce.

Ještě jedna odpověď mě zaujala, i když se netýká přímo tohoto mladého fotbalisty. Když srovnával chování nejzkušenějších hráčů FC Chelsea k němu, mladíkovi z Česka ve srovnání s českými staršími hráči. Vím totiž, kam tímto srovnáním míří. Venku, ve vyspělém fotbalovém světě, se v hráčské kabině nedělí hráči tak striktně na starší a mladé. Tam se dělí zásadně na lepší a horší, na důležité pro mužstvo a méně důležité pro mužstvo. Zkrátka měřítkem je jen a pouze kvalita hráče. Ten kvalitní má větší úctu, bere  proto nejvíce peněz, i když je mladý.

U nás ještě doznívají praktiky z minula (setkal jsem se s tím mockrát), které se do fotbalu přenesly z vojenského prostředí a dodnes ještě nezmizely. Často jsou i trenéři tlačeni k tomuto myšlení (stáří je privilegium) a někteří jsou k tomu vstřícní. Dovolím si podotknout, že zářným příkladem za všechny je hráčská kabina Sparty. Už kdysi Pavel Nedvěd měl problém s tím, že se nechtěl zúčastňovat některých „společenských“ akcí mužstva, a také proto to ve fotbalu dotáhl tam, kde jiní ne. S tím souvisí další specifická praxe pouze v Česku. Placení do hráčské kasy za všechno možné a potom se to jde po sezóně utratit, myšleno propít. Fotbalisté, kteří hrají venku v zahraničí vám potvrdí, že tam nic podobného neexistuje. Oslavenec zazpívá nebo všechny pozve na večeři a tím to končí.