Za poslední dva dny jsem dostal hned několik impulsů z našeho fotbalu, které mě utvrzují v názoru, že prostředí v našem fotbalu, ale nejenom v něm, je velmi hrubé, nepřátelské, agresívní, nevraživé. Často si ovšem říkám, že fotbal přeci nemůže být jiný, než je celá společnost. Fotbal totiž funguje v určitém právním a morálním prostředí a tomu se jen přizpůsobuje. Vymahatelnost práva je velmi nízká, kdo je slušný a poctivý, tak je v lepším případě podezřelý, v tom horším pitomec.

Prvním impulsem k tomuto mému zamyšlení byl rozhovor ve včerejším deníku Sport s bývalým vynikajícím tenistou Jirkou Novákem. Ačkoliv je tenista, rozhovor byl na téma fotbal. V Prostějově jej totiž hraje aktivně a několik jeho myšlenek mě zaujalo. Např. jeho skvělý pocit z toho, že může týmu přispět k vítězství. To totiž jako tenista neznal (pouze v Davisově poháru) a moc mu to chybělo. Na druhou stranu jej jako tenistu trápí rozhodčí, kteří mají ve fotbalu větší moc, než v tenisu a často je poznat, kam utkání vede.

V tenisu to neznal, i občasnou chybu, která ovšem pro výsledek utkání nemá zásadní význam, odhalí technika, tzv.“jestřábí oko“. Všichni víme, že ve fotbalu se technice zodpovědní brání. Proč asi? Další věc, kterou nezná Jiří Novák z tenisu je filmování. Absolutně nemůže pochopit počínání např.mladoboleslavského mladíka Chramosty v Kroměříži. Určitě je dobře občas dělat rozhovory s takovými osobnostmi z jiného prostředí, abychom naše fotbalové „normy“ nepovažovali za normální a správné. Ony totiž jsou velmi špatné.

A o tom, že naše fotbalové „normy“ jsou špatné, svědčí i vyjádření majitele zaslouženého vítěze Gambrinus ligy Viktorie Plzeň pana Paclíka, také v deníku Sport. Na dotaz: „Co vás na fotbalu překvapilo?“ odpověděl: „Že se v něm pohybuje spousta lidí, kteří jsou schopní skoro všeho. Nedodržují závazky, smlouvy. Z byznusu jsem zvyklý dodržet slovo, ve fotbalu se často nedodržuje nejen slovo, ale i smlouvy“. Tak pod to bych se já mohl podepsat, mám  těchto trablů totiž na docela dlouhý román. Zkrátka si bude muset pan Paclík zvyknout...

Třetí impuls. To není těžké uhodnout. Jsou ním události, které se staly po skončení finálového utkání Ondrášovka cupu v Jihlavě. Na utkání jsem se díval v televizi. Také proto, že jsem už 2 krát ve finále jako trenér byl (prohráli jsme vždy o branku). Vím, jaké to je obrovské zklamání, tohle utkání prohrát. Nemáte jak to napravit. Bylo mi tenkrát doslova do breku. Ovšem to, co se dělo v Jihlavě se zklamáním nemělo nic společného. Byla to pro některá individua šance se vyřádit, pobít se, protože jinde, třeba na ulici, to nejde. Na utkání jsem nebyl, ale kamarád přítomný na stadionu mi vyprávěl, že to bylo opravdu divoké.

V televizi se snažili bitky neukazovat, což je rozumné, ale i ve výrazu obličeje moderátorů byla vidět obava. Já se zase obávám, že masakr na stadionu, kde hrála před několika týdny Slávia se Sigmou, byl vnímán mnohými individui, která se skrývají za fanoušky klubu, návodem, jak si vyrazit tzv. z kopýtka a pokud si na to v budoucnu nedají kluby pozor, tak se to bude brzy opakovat. Zareagovat by měli také hráči a v takových případech neděkovat těmto svým „příznivcům“ po utkání, jako to udělali hráči Slávie v Českých Budějovicích.

Spopusta věcí není v našem fotbalu vpořádku. Měl by se tím někdo konečně zabývat, protože až na nějakém stadionu dojde k úmrtí, tak bude pozdě. Podle vyjádření mého kamaráda, očitého svědka událostí v Jihlavě, tak tam k tomu nebylo daleko. Abychom totiž nakonec neskončili v našem „žebříčku“ až za Balkánem. A k tomu už také nemáme daleko...