Ještě jednou se vrátím k úspěšné kvalifikaci o účast na EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině, která nám všem připravila několik napínavých zážitků, naštěstí se šťastným koncem. K napsání tohoto komentáře mě inspirovala oslava našich fotbalistů po utkání na letišti v Podgorici a v letadle.

Dovedu se vcítit do pocitů našich hráčů. Fotbal jsem hrál, nyní jsem trenér, fotbal je celý můj život. Nikdy jsem sice nevybojoval postup na EURO, ovšem euforii po úspěšném utkání jsem poznal. Proto mi nevadí oslava samotná, ta k takovému velkému úspěchu automaticky patří. Nelíbí se mi ovšem její způsob a obsah. Jak pozoruji z reakcí v médiích, nejsem sám. Ta oslava totiž nebyla vyvolaná jen velkým sportovním úspěchem, ale také snahou „vyřídit si účty“ s těmi, kteří mužstvo během kvalifikace kritizovali. Tím byla některá média, několik konkrétních osob i mnoho fanoušků obecně.

Ke kritikům jsem v určitých fázích uplynulých dvou let patřil i já. Nestydím se za své názory a tady, na webových stránkách je prezentuji, někdy i v médiích, pokud mě o to požádají.

Od nástupu trenéra Bílka do funkce trenéra reprezentace mi vadil způsob, kterým k tomu došlo. Jeho kvalifikací bylo totiž kamarádství s tehdejším předsedou FAČR Ivanem Haškem. To bylo silnější, než fakt, že trenér Bílek, i přes nesporný úspěch v podobě postupu na EURO, na takovou funkci ještě nedozrál. Během posledních dvou let se to několikrát potvrdilo.

Naši reprezentanti by se měli sami poctivě ohlédnout za tímto obdobím a přiznat si, že kritika po některých utkáních byla oprávněná. Mám na mysli především všechna utkání přípravná. Oni je totiž evidentně neberou vážně a podle toho ta utkání vypadala. Trenér se jich potom, včetně manažéra Šmicra , zastávali a zasáhli, až šlo do tuhého, po blamáži v Norsku. Tohle utkání i některá další (Chorvatsko, turnaje v SAE a Japonsku) si kritiku určitě zasloužila. Naopak po obou utkáních se Španělskem, Skotskem a v Litvě, včetně baráže si zasloužili pochválit. Tak už to ve fotbalu chodí, že někdy hráči zaslouží pochválit a někdy oprávněně zkritizovat. Hlavně se s tím musí vyrovnat.

V týmu se vytvořila atmosféra ublíženosti, hráči se proto semkli a ve svém důsledku to byla pro ně ta největší motivace, a to byla správná reakce. Jen ta oslava měla vypadat jinak. Kritiku zaslouží i realizační tým, který proti tomu, i přes osobní euforii z úspěchu, nezakročil. Jsou to totiž ještě mladí, nevyzrálí trenéři a manažeři a mají ještě tzv. hráčské myšlení ve smyslu: „No jo, my jsme byli také takoví…“, a to je špatně. Jsem přesvědčen, že za trenéra Brücknera by se to nestalo, měl daleko větší respekt a autoritu.

V jednom s fotbalisty naší reprezentace souhlasím. Kritika Radka Druláka byla velmi nevhodná, a protože jej manažér reprezentace zná, měl hráčům vysvětlit, kdo to je a jak komunikuje se svým okolím a měli se nad to povznést. Takto jen reagovali stejně, jako on a potvrdili, že jsou v tomto úplně stejní.