Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 
palicka_100I když už se blíží zahájení jarní části naší nejvyšší fotbalové soutěže Gambrinus ligy, tak mě více, než výsledky přípravných utkání jejich účastníků, zaujaly dva rozhovory s dvojicemi hráčů.

Tvořili je zkušení fotbalisté Českých Budějovic Řepka a Otépka a fotbalisté Bomemians 1905, zkušený Sňozík a mladý Šumský. Oběma rozhovory se totiž linulo jako červená nit téma fungování fotbalové kabiny a vztahy mezi mladými a zkušenými spoluhráči.

A to je to, co mě přimělo podělit se se svým názorem a zkušenostmi s vámi. Zdůrazňuji, že svoje názory, které v dalších řádcích budu sdělovat, jsou dlouhodobě stejné a ani dnes na nich nemíním nic měnit, přesto, že vím, že většina trenérů má jiný. 

Vy, kteří navštěvujete pravidelně moje webové stránky už určitě víte, že za nejdůležitější součást práce s hráči je pro trenéra komunikace s nimi, to znamená citlivě volit způsob, jak řešit konkrétní situace z pohledu psychologie. Trenér musí vytvořit pozitivní pracovní atmosféru, vhodné konkurenční prostředí atd.

Teď konečně mířím k podstatě tohoto zamyšlení a tím je vztah mladých a starších hráčů mezi sebou a způsob, jak s oběma skupinami pracovat.

Všichni se shodneme, že pokud má být jakékoliv fotbalové mužstvo úspěšné, tak se bez zkušeností neobejde. Jenže u nás se dlouhodobě v hráčských kabinách vytvářela atmosféra podobná vztahu bažantů a mazáků na vojenské základní službě. A to je to, co se mi nikdy nelíbilo a co jsem z prezentovaných rozhovorů, buď přímo nebo mezi řádky, cítil.

Je to totiž pozůstatek způsobu fungování fotbalové kabiny ve vojenských klubech. Každý fotbalista musel tuto, pro fotbal, nevhodnou zkušenost absolvovat a ona se zakořenila někde ještě dodnes. Nejvyhlášenější byla v tomto smyslu fotbalová vojna ve VTJ (Vojenská tělovýchovná jednota), jinak Dukla Tábor.

V pravém profesionálním fotbalu na západ od naší hranice nic takového neexistuje. Tam o výši platu nebo přístupu trenéra k hráči nerozhoduje věk, ale kvalita hráče. Tak jsem to vždycky vnímal i já v českých podmínkách a musím přiznat, že jsem s tím měl několikrát problémy a musel situaci řešit radikálně. Je pravdou, že situace v českých klubech (a nejen v nich) nahrává mladším fotbalistům. Kluby jsou ekonomicky závislé na prodeji hráčů a prodat lze jen mladší ročníky. Proto tlačí i na trenéry zabudovávat do mužstva mladíky, ale to nic nemění na tom, že rozhodující, i v tomto případě, musí být výkonnost. Z mnoha mých zkušeností uvedu dvě, pro danou problematiku typické, i když s, pro mě, rozdílným výsledkem.

V sezónách 1997–1999 jsem působil jako asistent trenéra Bokši v Sigmě Olomouc. Dařilo se nám skvěle, v první sezóně jsme skončili na druhém místě, hráli Pohár UEFA a v druhé sezóně někdy v březnu 1999, přibližně po 20. kole jsme byli oba trenéři odvoláni z pátého místa. Iniciátory byli tehdejší tři starší hráči (dnes všichni tři trenéři v předních olomouckých klubech), kterým se prý nelíbilo, že trenér mladé hráče dostatečně "nebuzeruje".

Přitom nebylo proč. Oni to po trenérovi chtěli jenom proto, že jsou mladí. Trenér totiž komunikoval dle popřeby se všemi hráči, včetně těch mladých a oni doslova rostli fotbalově před očima. Ta jména vám určitě něco říkají: Ujfaluši, Heinz, König, Krohmer, Švestka atd. Trenér se zkrátka choval jako profesionál a starší hráči se začali obávat o svá teplá místečka. Bylo totiž evidentní, že výsledky dělali mladí, ale nejlepší smlouvy chtěli mít ti staří a navíc jisotu místa v mužstvu. A to jim tehdejší trenér nemohl garantovat. Proto jej odstranili.

Druhá zkušenost je veselejší. Při působení v druholigových Ratíškovicích jsem měl v mužstvu několik mladíků a také zkušené matadory. Vytvořil jsem výbornou atmosféru, všichni táhli za jeden provaz. Proto jsme měli vynikající výsledky. Přesto za mnou pravidelně každý týden chodil nejzkušenější hráč s přáním, být na mladé tvrdší.

Dobře jsme si vždy popovídali, já mu vysvětlil, že když dobře pracují, tak je není třeba "buzerovat" a jako příklad jsem vždy použil fotbalistu Del Piera. Už tenkrát hrál za Juventus Turín, byl nejmladší (20 let) a z mužstva bral nejvíce peněz, protože je nejlepší. Ten můj hráč to vždy uznal a za týden přišel znovu. Zkrátka stará škola. Dodnes na něj rád vzpomínám a pokud čte tyto stránky, tak se pozná.

Na závěr stručné shrnutí. Ve fotbalu by nemělo rozhodovat o výšce smlouvy nebo základní sestavě datum narození, ale výkonnost hráče a jeho přínos pro tým a klub.
Mládí, stejně jako stáří, nemůže být předností, ale ani handicapem. Je přirozené, že mladší hráči by měli mít úctu a respekt ke starším hráčům, zejména k těm, kteří ve své kariéře něčeho významného dosáhli. To také po nich vyžaduji.

Jenže trenér musí být ke všem v kabině stejně náročný, i když způsob komunikace by měl odpovídat konkrétnímu hráči, jeho intelektu, charakteru, zkušenostem i věku. To je totiž v práci fotbalového trenéra to nejdůležitější, bez toho se uspět nedá. Teprve potom přichází na řadu všechny další disciplíny, jako kondice, taktika, technika atd.