V jednom z předchozích komentářů jsem prezentoval svůj pohled na fotbalová pravidla a jejich různorodý výklad.

Zkrátka tvrdím, že při rozhodování rozhodčího při mnoha situacích si doslova může vybrat, zda ji rozhodne ve prospěch jednoho nebo druhého týmu a v obou případech si svoje rozhodnutí před aktéry utkání i před komisí rozhodčích obhájí. Proto časté stížnosti ublížených klubů skončí neúspěšně.

K tomuto komentáři mě inspirovalo několik posledních rozhodnutí disciplinární komise a komise rozhodčích.

Všechny sporné situace se staly v ostře sledovaném utkání mezi Spartou Praha a Viktorií Plzeň. Konkrétně penaltový zákrok Jarošíka na plzeňského Pilaře, nebezpečný zákrok Zápotočného na Koláře a nepotrestání tohoto zákroku rozhodčím Kovaříkem žlutou kartou, která by byla pro Zápotočného druhou a musela by tedy následovat i karta červená.

Začnu tedy tím posledním případem. Komise rozhodčích panu rozhodčímu za toto pochybení zastavila činnost na čtyři utkání a já dodávám, že zcela zaslouženě. Pan Kovařík byl, podle mého názoru, jednoznačně přesvědčen, že by měl minimálně žlutou a tím i červenou kartu udělit, ale lekl se toho. A to byla nejen chyba, ale navíc chyba úmyslná.

Vůbec si nemyslím, že to bylo díky nějaké korupci ze strany Sparty. Zkrátka se jen ukázalo, že není rozhodcovská osobnost, která si věří a v každém případě si svoje rozhodnutí obhájí. A to je problém našich rozhodčích. Nejsou osobnosti, a proto nemají autoritu u hráčů. Přispívá k tomu i tolerování neuvěřitelně sprostých nadávak od hráčů směrem k rozhodčím. A platí to tedy i naopak, oni to tolerují, protože nejsou osobnosti. Pan Kovařík v tomto případě nebyl v nějakém špatném postavení, že ten zákrok neviděl.

On se zkrátka z toho podělal a to je to, co mě na tom vadí nejvíce.

V dalších dvou případech jsem trochu na rozpacích. Tomáše Zápotočného disciplinární komise potrestala a tím napravila chybu rozhodčího a lze s tím určitě souhlasit. Ten zákrok vypadal velmi nebezpečně, ale zároveň jsem si jistý, že jeho cílem nebylo protihráči Kolářovi ublížit. Zápotočný vystartoval na hráče s míčem a neodhadl dobře vzdálenost a do souboje přišel pozdě. To ovšem nic nemění na tom, že měl být rozhodčím potrestán.

V poslední situaci bych se chtěl Václava Pilaře trochu zastat. V jeho případě dostal pokutu za nafilmovanou penaltu. Všichni víme, že fotbal je kontaktní sport a kontakt dvou hráčů není tedy automaticky faul, jako v košíkové. Hráči to tak ovšem často jako faul vnímají, a když ucítí kontakt se soupeřem, okamžitě se skácí na zem. To je velký nešvar a měl by se tvrdě trestat.

Jenže tady šlo o jiný případ, kdy dokonce ke kontaktu nedošlo a přesto jsem na straně Pilaře. Proč? Protože v tomto případě by neměl být kontakt měřítkem k určení nedovoleného zákroku obránce. Sparťan Jarošík totiž šel do Pilaře velmi nebezpečně a nemůžeme po útočícím hráči přeci chtím, pokud chce kopat pokutový kop, aby neuhýbal a nechal si tak zlomit obě nohy. Tam hráč (Pilař) logicky, pokud to stihne, vyskočí, aby zlomení nohou zabránil. Tím sice zabrání kontaktu se soupeřovým obranným skluzem, ale ten výskok jej zpomalí a často pohybově rozhodí tak, že upadne nebo již míč nestihne nebo i jen špatně trefí. Nevím, zda Pilař musel po dopadu upadnout, ale určitě to byl obranný zákrok nebezpečný a ovlivnil negativně řešení situace z pohledu Pilaře.

Proto bych já hlasoval pro penaltu, i když ke kontaktu mezi hráči nedošlo. Nesouhlasím tedy s pokutou pro Pilaře, ale to nic na věci nemění a chápu, že se mnou nemusí někdo souhlasit. Máme totiž pravdu oba. Já i disciplnární komise a všichni, kteří s ní souhlasí. Nejlepší proto respektovat jedno v praxi uplatňované pravidlo, že rozhodčí má vždycky pravdu. I když v případě Zápotočného rozhodla komise rozhodčích, že ji neměl. Pak se v tom tedy vyznejte...