"Se začátkem jarních fotbalových soutěží se postupně také ukáží rozdíly mezi přáním a skutečností. Ukáže se, jak se v tom kterém fotbalovém klubu pracovalo o dlouhé zimní přestávce, která je ve srovnání se světem ve vrcholovém fotbale ze sportovního i ekonomického hlediska až nepřiměřeně dlouhá a i jinak nedomyšlená či nedotažená," pokládá řečnickou otázku Ladislav Valášek, viceprezident UČFT a autor někoika příspěvků na portálu trenink.com.

A vzápětí hned dodává: "O to více se budeme všichni ptát - jak se vydařila samotná letošní kondiční i herní příprava?, k jakým výsledkům povedou realizované změny v hráčském kádru či v realizačním týmu?, jak se bude dařit nejen při údržbě hracích ploch po tuhé a dlouhé zimě, ale také při zajišťování finančních prostředků? Budou finance k dispozici na řádné fungování klubu nejen z hlediska vztahů k hráčům a trenérům, ale především k plnění závazků vůči jiným klubům a také ve vztahu k fanouškům, sponzorům a veřejnosti vůbec?

Samozřejmě, jiné podmínky, ambice, prostředky a kriteria jsou ve vrcholovém fotbale, především v profesionální první a druhé fotbalové lize, a jiné ve výkonnostním a amatérském fotbale. Na druhé straně, fotbal je svojí sportovní podstatou všude stejný a všude, tedy na všech fotbalových úrovních, by nám mělo jít o skutečně atraktivní, útočný a kombinační fotbal, který přitahuje diváky a vytváří pozitivní atmosféru na fotbalových stadionech.

Takový přístup ovšem vyžaduje jak správný, kvalitní, náročný a efektivní tréninkový a výchovný proces již od mládežnických týmů, tak také uplatnění principů efektivnosti, hospodárnosti a průhlednosti v celkovém fungování fotbalových klubů a fotbalového svazu. Na hřišti i mimo hřiště. Nedělejme si však iluze, že vše ve fotbalovém zázemí a zákulisí bude v jarní sezóně 2010 jen a jen podle pravidel fair-play, když všude na světě, tedy nejen ve fotbale, vždy budou lidé, kteří jsou tzv. nepoctiví chytráci a umějí ke svému prospěchu skrytě využívat nejrůznější skulinky, kontakty a sliby, abych nemluvil o těžko prokazatelné možné korupci či jiné manipulaci s výsledky.

Tak to v životě chodí a zdá se, že tak to chodit bude i nadále. O to větší význam mají a budou mít názory, argumenty, přístupy a postoje jak kvalifikovaných expertů, tak laických fanoušků a milovníků fotbalu. To oni musejí - společně s tradičními i netradičními medii, včetně internetových serverů, blogů a sociálních sítí! - vytvářet potřebný tlak na funkcionáře, trenéry, hráče a další specialisty ve fotbale, aby měli co nejlepší výsledky (pokud možno za přiměřených nákladů) a náš fotbal na klubové a reprezentační úrovni co nejvíce a nejlépe obstál v mezinárodní konkurenci. Ovšem jak známo, v českomoravském fotbale však tato mezinárodní konkurenceschopnost v poslední době neroste, spíše naopak v mnoha parametrech klesá, a to jak z hlediska sportovní úrovně hráčů a utkání, tak z hlediska návštěvnosti a sledovanosti fotbalu (zejména ve srovnání s jinými sporty a druhy zábavného průmyslu a volnočasových aktivit).

Co s tím? Jsou různé scénáře a alternativy. Jedni se asi budou dále smiřovat s bulvarizací fotbalu a jeho povrchním hodnocením a místo na českomoravský fotbal budou raději v domácím pohodlí či v restauraci sledovat špičkový zahraniční fotbal v televizi nebo na internetu. Jiní sice budou náš fotbal v tuzemsku sledovat a chodit na některá fotbalová utkání, ale nosná a zásadní řešení uvnitř a vně fotbalu stejně nebudou požadovat. Další budou možná dál prosazovat dílčí změny a inovace, například v trenérsko-koučovsko-manažerské práci nebo v marketingové komunikaci, ale ani to v krátkodobém horizontu asi nepovede k zásadním zlepšením našeho fotbalu na mezinárodní scéně.

Na úrovni národního mužstva i na úspěšnosti našich fotbalových klubů na evropské scéně se totiž promítají příčiny, důsledky a souvislosti i těch méně viditelných kořenů chyb, slabin a nemocí, které jsou v českomoravském fotbale zafixovány už od nejmladších kategorií a ve všech patrech fotbalové pyramidy.



Je sice potěšitelné, že se nyní začínají velmi kriticky hodnotit některé vnitřní fotbalové nešvary. Nemyslím jen případné skandály a aféry fotbalových celebrit nebo výstřelky na fotbalových stadionech, ale také ta "substanční" témata, kterým se media doposud tolik nevěnují. Například: předčasná specializace a nedostatečná všestranná pohybová příprava mladých fotbalistů, jednostranná orientace na výsledky utkání mládežnických týmů tzv. za každou cenu, nekomplexní a někdy i nekvalifikovaná práce u nejmenších a ostatních mladých fotbalistů, nedostatečný výchovný a vzdělávací proces se špatnou úrovní spolupráce se školami a rodiči či hráčskými agenty. Je až neuvěřitelné, kolik hráčů v ligových dorosteneckých týmech v posledních letech nebylo schopno plnit si své základní školní povinnosti, aby aspoň zvládli středoškolské vzdělání (v hokeji dokonce po neúspěchu na OH ve Vancouveru říkají, že vychovávají mladé analfabety, kteří znalostně, morálně a výkonnostně pak nejsou schopni konkurovat nejvyspělejší zahraniční konkurenci, i když si v tuzemsku hrají na hvězdy…).

Samozřejmě, nastolení a analýza problémů a nešvarů je prvním krokem, pak ale musí následovat další praktické kroky a opatření, a to ve vzájemné provázanosti a vyváženosti z věcného, technického, časového, procesního, funkčního, kvalitativního, systémového, finančního a strategického hlediska. Ale v tom už pak bývá velký háček – především s odvoláním, že momentálně nejsou k dispozici dostatečné finanční prostředky a nejsou ani k dispozici skutečně kompetentní a loajální odborníci. I proto mezi nutné kroky, které povedou k prevenci a nápravě chyb musíme zahrnovat také oblast "vzdělávání ve fotbale," což ale není jen "vzdělávání trenérů," to především, ale opravdu jde o lepší vzdělávání nejen samotných trenérů.

Odborným školením či rekvalifikací by měli projít také mnozí majitelé a funkcionáři fotbalových klubů a také mnozí novináři, rodiče mladých fotbalových hráčů, jejich učitelé ve škole, rozhodčí a delegáti apod. Ani nejkvalifikovanější fotbaloví trenéři bez podpory ze strany vedení svazu, klubů, škol, rodičů a novinářů náš mládežnický fotbal nezlepší. A pokud se nezlepší náš mládežnický fotbal, jen těžko se změní náš seniorský fotbal, i když ten ve větší míře než mládežnický fotbal může do určité míry těžit z importu a exportu fotbalistů, pokud samozřejmě existuje na mezinárodním trhu odpovídající poptávka a nabídka.

Je proto logické, že na vrcholové úrovni se hledají také nové mezinárodní projekty, které by zlepšily současný stav a jeho další perspektivy. Po rozdělení Československa se právě v českém a slovenském fotbale (i hokeji) hledají různé nové náměty. Na obou stranách řeky Moravy tak existuje řada lidí, která si zahrává s myšlenkou na projekt společné česko-slovenské fotbalové (a podobně i hokejové) soutěže. Jasně, nic proti tomu, ale je třeba vycházet z toho, že takový projekt nejde zařídit tzv. přes noc, ani z roku na rok. Pro velké a integrované projekty je třeba pečlivé a fundované přípravy, aby se takový projekt nejen dobře připravil a spustil, ale aby také řádně, transparentně a efektivně dlouhodobě působil s přínosy pro všechny účastníky.



Nejde samozřejmě jen o samotnou společnou fotbalovou či hokejovou soutěž a její kompatibilitu s tuzemskými a mezinárodními normami UEFA/FIFA pro fotbalové soutěže. Jde především o peníze, a jak známo, o peníze jde vždy až v první řadě. Fotbal je totiž nejen nejpopulárnější sport, ale i velký byznys. A v byznysu jak známo, jde o vzájemnou dlouhodobější výhodnost, i když v praxi se především v transakčním krátkodobém horizontu snaží účastníci transakcí získat tzv. lepší pozice a podmínky (často i za cenu určitých obchodních triků a fíglů, abychom hned podezíravě nemysleli jen na různé podvody, spekulace a spiklenectví).

Samozřejmě, ty největší fotbalové kluby v případě mezinárodních projektů chtějí pro sebe získat co největší výhody, což jim v praxi garantují určité kvóty a koeficienty na účast v mezinárodních soutěžích a také s tím související podíly na celkových příjmech, jak to můžeme pozorovat např. také na úrovni Champions League a European League. Ovšem pozor, i tam je zabudování určitý mechanismus solidarity s menšími fotbalovými svazy a kluby. Byť tento systém není ideální, má řadu prvků, které by se měly posoudit a adekvátně využít i pro zamýšlené menší dvoustranné bilaterální projekty jako je např. diskutovaná společná česko-slovenská fotbalová (hokejová) liga.

V těchto nových projektech by musel být velmi důkladně a souhrnně zohledněn princip solidarity a také mechanismus kompenzací za realizované investice pro ty fotbalové kluby, které by se z administrativních důvodů do společné česko-slovenské ligy nedostaly. Takové kluby by měly po stanovenou dobu obdržet určitý kompenzační podíl za provedené investice na svých stadionech a za výchovu mládeže pro dřívější vrcholnou národní fotbalovou soutěž, jakož i podíl za dřívější vytváření a zhodnocování televizních práv, spolupráci se sponsory a reklamními partnery.

Už dnes je ale zarážející, že ani v současném pojetí I. a II. ligy nejsou v systému STES žádné nároky na udržení určitého podílu na příjmech STES ještě např. rok po sestupu z první Gambrinus ligy do druhé ligy, jak je tomu v zahraničních fotbalových soutěží, včetně slovenské Corgoň ligy. Přiměřený a promyšlený systém kompenzací by byl nejen spravedlivějším vyjádřením participace na předchozích zásluhách, ale byl by také nástrojem efektivnějšího hospodaření s existující infrastrukturou a mládežnickou základnou.

Fotbalu by totiž nemělo být úplně jedno, jestli se dříve vynaložené prostředky mají u jedněch klubů nepřiměřeně znehodnocovat (ty které sestoupily do druhé ligy, a sestoupit někdo každý rok ve fotbale vždycky musí, i když třeba nebyl úplně nejhorší nebo nehospodařil tak špatně, jako jiné kluby, které se třeba jen se štěstím či shodou náhod v nejvyšší soutěži zachránily) a jestli jiné kluby, které krátkodobě prokáží sportovní vzestup, ale nemají potřebné zázemí (stadion s vyhřívaným trávníkem a umělým osvětlením, mládežnickou základnu apod.) pro nejvyšší soutěž a tudíž toto zázemí pak musí ve velmi krátkém termínu často překotně a neefektivně vybudovat nebo dokonce fingovat, aniž by měly garanci na další setrvání mezi vyvolenými kluby v nejvyšší soutěži.

Jistě, všechny podobné úvahy a argumenty mají své pro a proti. O to více se však musejí velmi komplexně a strukturovaně vyhodnocovat a srovnávat. Nelze absolutizovat jen některé aspekty (např. pozitivní navýšení počtu kvalitnějších utkání s atraktivnějšími soupeři, větší popularita utkání klubů s velkou tradicí a s větším fanouškovským zázemím, zájem některých sponsorů a medií o větší trh apod. ) a jiné aspekty podceňovat, bagatelizovat či dokonce přehlížet, ať už by byly uvnitř nebo vně fotbalu.

Klíčovou roli – a to nejen u zamýšleného projektu na společnou česko-slovenskou ligu - musí sehrát chladný rozum, pragmatický nadhled a přesné počty, aby se nemíchala tzv. jabka s hruškami a aby se pod novým projektem nezakrývaly staré chyby, neřesti a nemoci fotbalu (např. velké dluhy a ztrátové hospodaření některých klubů, nedodržování principů fair-play, porušování standardů v jiných oblastech, např. v pojetí bezpečnosti na stadionech a při boji proti rasismu, drogám, gamblingu a jiným formám společensky nežádoucích a negativních jevů apod.).



Je zřejmé, že dobré úmysly při takových změnách nestačí, stejně jako nestačí nostalgie na staré československé časy či sentimentální romantismus věčných optimistů. Laciná gesta sice nic nestojí, ale většinou ani nic nepřinášejí, tedy kromě zmatečných diskusí. Také pouhé spoléhání na „mesiáše,“ který má spasit česko-slovenský fotbal či hokej nelze doporučit. Doporučit lze jen větší kvalifikovanou kreativitu a osobní odpovědnost těch, kdo budou nová řešení navrhovat, prosazovat a schvalovat, respektive pak i uvádět v život. Proto tzv. poučené „vměšování“ fotbalových expertů do záměrů vrcholných fotbalových funkcionářů (a s nimi sympatizujících novinářů a lobbyistů) je tudíž legitimní a žádoucí. Jinak se můžeme jenom pohoršovat a jen tzv. hospodsky remcat nad špatnými stavem fotbalu (či hokeje) v té které zemi a v jejich vzájemné mezinárodní spolupráci.

Fotbal (či hokej) by se proto měl zabývat sám sebou, nejen celebritami a mocenskými elitami, které oslavuje či haní bulvární media. Bude-li se fotbal/hokej kvalitativně i kvantitativně, operativně i strategicky, v krátkodobém i středně a dlouhodobém horizontu zabývat do větší hloubky i šířky především sám sebou, a to ke svému dalšímu zdokonalení a zlepšení, pak bude více objektivizovaných informací a vztahů, bez kterých nelze správná a perspektivní rozhodnutí přijímat ani ve sportovním průmyslu.

Ruku na srdce, to není vůbec jednoduchá práce ani v malém fotbalovém klubu, natož v celém fotbalovém svazu či v rámci mezinárodního projektu. Přesto se i na takových internetových platformách jako je www.trenink.com nebo www.fotbal-trenink.cz musejí fotbaloví trenéři, koučové a manažeři zabývat i jinými, než pouze sportovně-technickými otázkami, které jsou spojeny s tréninkovým procesem, konkrétní tréninkovou jednotkou či konkrétním utkáním a přípravou na toto utkání a pak s jeho následným hodnocením. Jasně, některé aspekty krásy a hodnoty fotbalu jsou v praxi jenom o pocitech a iluzích a tudíž i o obchodu s pocity a iluzemi. Nelze se proto divit, že místo důkladné analýzy se nejen fanoušci, ale i mnozí trenéři, manažeři a další specialisté kolem fotbalu spokojí často jenom s tzv. kecy o fotbale. Zvláště pokud se v daném fotbalovém klubu nepoužívají moderní technologie (např. k individualizaci sportovního tréninku, k testování zdravotní a sportovní připravenosti nebo ke statistickému vyhodnocování multifaktorové herní výkonnosti jednotlivců a celých týmů apod.), pak náchylnost k tzv. kecům o fotbale rostě skoro geometrickou řadou. Dokonce některé tzv. kecy o fotbale se i pomocí medií rozrůstají tak moc a tak rychle, že hlavní roli hraje jen subjektivní předsudky, přání a očekávání ve virtuální realitě, nikoliv fakta ve skutečném a stále náročnějším konkurenčním boji. Zamlžování nepříjemných informací a oddalování uplatnění náročnějších kriterií je sice osvědčenou taktickou hrou na čas, ale ve svém důsledku jde spíše o takové „balamucení sebe sama,“ což se pak většinou odhalí až na mezinárodní scéně, ale to už bývá strašně pozdě.

Jak to ukázaly loňské výsledky v kvalifikaci na fotbalové MS 2010 a při vystoupení našich fotbalových klubů v evropských soutěžích (a také Olympijské hry v Kanadě našim hokejistům), chceme-li udržet tempo a kvalitu s těmi nejlepšími, musíme se od těch nejlepších učit. Pokud možno všichni, nikdo učený z nebe nespadl, a každý z nás proto kromě talentu musí ukázat také kus velké každodenní dřiny bez ohledu na post, na kterém ve fotbale působí.

Stručně řečeno, čeká nás perné fotbalové jaro 2010. Přeji proto všem fotbalovým klubům, trenérům, hráčům, manažerům, funkcionářům, dalším specialistům a všem fanoušků hodně sil, pozitivní energie a odhodlání ke vzájemně přínosné komunikaci a kooperaci. Věřím, že po letošním setkání vedení Unie českých fotbalových trenérů s předsedou ČMFS dr. Ivanem Haškem a novým technickým ředitelem ČMFS Dušanem Fitzelem svým dílečkem ke zlepšení českomoravského fotbalu přispějí také fotbalové trenéři ať už jsou nebo nejsou členy profesního zájmového sdružení UČFT, které od roku 1995 vydává i v zahraničí velmi respektovaný odborný časopis "Fotbal a trénink"".

Dr. Ladislav Valášek,
Viceprezident UČFT



{comment}