Sdílejte:

Twitter

V seriálu rozhovorů na stránkách trenérského portálu www.trenink.com se pokoušíme otevřít debatu k tématům, která by měla zajímat trenéry v klubech na všech výkonnostních úrovních a u různých věkových kategorií. Již dříve vyšly rozhovory k problematice jak naplánovat zimní přípravu a jak zimní přípravu připravit trochu jinak.

Na otázky odpovídá Jiří Formánek, trenér který působil jak u mládeže, tak u dospělých od druhé ligy po divizi, současně je editorem stránek www.trenink.com.

Jak vidíte problematiku nácviku standardních situací Vy? Z vašeho pohledu, ve vašich podmínkách?

Proč by měl fotbalový tým trénovat standardní situace? 

Protože standardní situace jsou součástí každého utkání a často rozhodují o úspěchu či neúspěchu, o bodovém zisku. Jedna dobře zahraná standardní situace může rozhodnout o celoročním snažení celého týmu hráčů, realizačního týmu a funkcionářů klubu.
Ze standardních situací padá přibližně 30-40% všech branek. Zjednodušeně lze říci, že každá třetí branka padne ze standardní situace a to stojí nejen za zamyšlení, ale i o časový prostor v tréninkovém procesu.

Pokud chcete být gólově efektivní, při zahrávání standardních situací, pak je třeba zaměřit se především na rohové kopy, volné kopy a pokutové kopy, což jsou standardní situace, po kterých padá nejvíce branek.

Jak velkou pozornost by se měla standardkám v tréninku věnovat?

Dle mého názoru by se nácviku a zdokonalování řešení standardních situací měla, na každé výkonnostní i věkové úrovni, věnovat odpovídající pozornost, neboť jejich úspěšná realizace velmi často rozhoduje o výsledku utkání.  Pokud se trenéři, na nižších výkonnostních stupních, odhodlají k nácviku standardních situací, tak často svoji pozornost upřou pouze na řešení z pohledu útočícího týmu, zapomenout by však neměli ani na roli bránícího týmu. 

Standardní situací také nerozumíme pouze volné přímé kopy nebo rohové kopy. Výhodu proti soupeři lze získat při vhazování ze zámezí, při zahájení hry, zahájení hry ze středového kruhu a kopu od branky. K nácviku pokutových kopů často dochází před pohárovým utkáním. Nepřímé volné kopy často přímo nabízejí možnost nacvičit „signál“.

Které věkové kategorie by se měly věnovat nácviku standardních situací?

Nejmladší věkové kategorie by nácvik standardních situací měly zcela vynechat a soustředit se na pro tuto věkovou kategorii důležitější činnosti. Obecně platí zásada, že o čím starší kategorii se jedná, tím vetší prostor by standardní situace měly v tréninkovém procesu dostat.
 

Jakým stylem by se měly útočné standardky trénovat a zkoušet?

Pokud chcete zařadit do tréninkového procesu nácvik standardních situací, pak první věc, kterou musíte udělat, je přesvědčit hráče, že nácvik těchto situací bude pro tým a tím pádem i pro hráče přínosem, že může pomoci například rozhodnout remízové utkání.

Poté je třeba rozhodnout, kolik hráčů bude do standardní situace zapojeno, kdo ji bude zahrávat, kdo se bude pokoušet standardní situaci zakončit, kteří hráči naopak budou reagovat na případné neúspěšné provedení standardní situace. Podle toho jak své hráče znáte, vyberete exekutory pro jednotlivé typy standardních situací, nikdy však pouze jednoho pro jednu situaci. Hráči musí být při zahrávání zastupitelní a to až z důvodu zranění nebo střídání.

Hráčům potom musíte vysvětlit, nakreslit a případně také předvést co po nich při zahrávání požadujete. Nenechte se odradit počtem neúspěšných pokusů a neustále vysvětlujte a opravujte. Nácvik standardních situací je nekonečným maratonem, povoleným dopingem pak každá vstřelená branka v utkání.

Hráč si zkouší kopat míče do prostoru, nebo rovnou s nabíhajícími hráči?

Pokud s nácvikem standardní situací teprve začínáte, tak je vhodné prvotní nácvik provádět pouze přímými exekutory. Bez obránců, bez nabíhajících hráčů. Hráči musí přesně vědět kde je prostor, kam má míč směřovat a kam chcete, aby ho zahrávali. Pak následuje nácvik zahrávání standardních situací včetně nabíhajících, tedy útočících hráčů. Ve chvíli kdy bez obránců dosáhnete určité úspěšnosti zakončení, tak přijdou na řadu bránící hráči, které můžeme postupně přidávat.

S obránci nebo bez? Když ano, mají bránit naplno?

Pokud se hráči neučí novou standardní situaci, tak by součástí nácviku měli být i bránící hráči. Intenzitu bránění samozřejmě můžeme měnit. Mnohem důležitější než intenzita bránění je, aby bránící hráči byli při bránění v takovém postavení jako soupeř, na kterého se tým připravuje.

Účelem je, aby si hráči při standardkách věřili, že se prosadí, nebo se naučili nabíhat automaticky do určených prostorů?

Pokud do předzápasového tréninku zařazujeme nácvik standardních situací, tak hráči už musí vědět, do jakých prostorů mají nabíhat, takže cílem je prosadit se po standardní situaci proti hráčům, kteří modelově brání stejně jako soupeř, který vás tým čeká o víkendu.

Obecná pravidla, co by měli hráči při útočných standardkách dodržet?

Hráči musí věřit tomu, že se mohou ze standardní situace prosadit. Hráče, který tomu nevěří, je lepší do exekuce nezapojovat. Po hráčích požadujeme koncentraci, klidně s upozorněním na statistiku v kolika procentech o výsledku utkání rozhoduje dobře zahraná standardní situace.

Právě proto, že se jedná o standardní situace, tak hráči musí vědět, jak je mají standardně vyřešit. Neměli by spoléhat na náhodu, nebo že to „nějak dopadne“. Překvapivé řešení nebo improvizace není prohřeškem proti tomuto pravidlu, ale hráči musí mít jistotu, že se ke standardnímu řešení mohou sáhnout, když jim obrazně řečeno poteče do bot.

Co signály, ty jsou také důležité...

Určitě jsou důležité, ale pro jejich zahrávání potřebujete hráče, kteří jsou ochotní a schopní sehrát potřebné „divadlo“. Troška herectví od vlastních hráčů, které přelstí soupeře, vám hodně pomůže. Nemyslím si, že v případě „signálu“ je důležitá kvantita, ale především kvalita jednoho, dvou nebo tří signálů.

Co obranné standardky?

Celý tým, jeho jednotliví hráči, musí znát své postavení, to zda brání soupeře osobně nebo zda brání prostor, při jednotlivých typech standardních situací soupeře. V přípravě je třeba upozornit na nebezpečné hráče soupeře, stejně jako na typické způsoby rozehrání.

Hráči by si toto postavení měli vyzkoušet prakticky na hrací ploše, i proto aby si uvědomili postavení ostatních spoluhráče. Není však třeba provádět v každém týdenním mikrocyklu. Záleží na tom, zda kádr a především základní jedenáctka je stabilizovaná, pokud není, pak je třeba chování hráčů při bránění si osvěžit.

V jaké fázi tréninkového mikrocyklu k nácviku standardek přistoupit?

Pokud dochází k nácviku nové standardní situace, tak to může být v libovolném dnu v týdenním mikrocyklu. Pokud nedochází k nácviku nových věcí, tak se standardním situacím věnujeme v předzápasové tréninkové jednotce, obvykle tak na 10-15 minut.

Měli by mít jednotliví hráči jasně danou úlohu, která se nemění, ať už jde o útočné nebo obranné standardky?

Ano, jsem zastáncem jistého stereotypu, co se týká standardních situací. V průběhu své trenérské kariéry jsem se naučil být trpělivým, takže role a postavení hráčů neměním po prvním nepovedeném utkání, kdy se hráči neprosadí. Uměním je rozpoznat, kdy je potřeba zasáhnout.

 TIP REDAKCE 

Rozhovor:Týdenní mikrocyklus