Máme za sebou podzimní část naší nejvyšší fotbalové soutěže Gambrinus ligy plus dvě kola z jarní části. Nechci se za ní ohlédnout jen z pohledu statistických čísel, ale zhodnotit podle toho, co jsme na našich prvoligových stadionech mohli vidět.

Celý průběh by se dal shrnout do několika bodů. Zvýšená atraktivita soutěže, snaha o ofenzívní fotbal, vysoký počet vstřelených branek, nejvyšší za posledních deset let. Kolaps našich zástupců v evropských pohárech, především Baníku Ostrava a Jablonce. Jednoznačným králem se stala Plzeň. Velká vyrovnanost ve druhé polovině tabulky. Výbuch některých tradičních silných klubů (Ostrava, Brno, Slávia). Kolísavé výkony dalších adeptů na evropské poháry (Jablonec, Teplice, Mladá Boleslav, Liberec) a překvapivě dobré výkony a umístění Bohemians 1905.

Gambrinus liga jako celek byla v letošním podzimu ofenzívnější a tím i atraktivnější pro diváky než v minulých letech. To je určitě pozitivní konstatování.

Je třeba ovšem říci, že zdaleka ne všechny týmy se na této změně podílely. Není náhodou, že těmi tahouny byla především mužstva, hrající poměrně delší dobu v nezměněném složení a bez vážnějších absencí způsobených zraněními. Patří sem už jednou zmiňovaná Plzeň, ale také Olomouc, po pomalejším rozjezdu způsobeným vyřazením z předkola Ligy mistrů se rozjela i Sparta Praha. Příčinou jejího vyřazení byla především neuvěřitelná a neomluvitelná nedisciplinovanost některých hráčů (Matějovský, Řepka, Brabec a naivita v souboji se soupeřem zkušeného Sionka).

Převaha Plzně, i přes nevydařený závěr ligy, není náhodná. Je to výsledek stabilizace mužstva, výběru vhodných rychlostně výborně vybavených a navíc zkušených hráčů a zvolení herního stylu, který jim vyhovuje. Ten je založen na rychlé přechodové fázi hry po zisku míče buď dlouhou přihrávkou středopolaře Horvátha na sprintující spoluhráče Bakoše, Koláře, Petrželu a Rezka, podporovaných i krajními obránci Rajtoralem a Limberským. Nesmíme ovšem také zapomenout na výtečně sehranou obrannou čtyřku, které vypomáhají po ztrátě míče všichni jmenovaní ofenzívní hráči, kteří se co nejrychleji dokáží přemístit do svých obranných pozicí. O tom je totiž moderní fotbal. Nenápadnou černou práci ve středu hřiště odevzdává defenzívní záložník Rada, který je i konstruktivní při rozehrání míče vpřed. Srdcem týmu je zkušený Horváth a to herně na hřišti i v kabině. Pro trenéra velká pomoc. Pavla Horvátha jsem podrobně sledoval a musím říci, že ve středu hřiště vykoná ve srovnání s minulostí i hodně černé práce. Dokáže i vyhrávat osobní souboje, jeho přínos pro mužstvo není zdaleka jen v útočné fázi. Plzeň je silná také ve standartních situacích.

Nejenom v tabulce, ale i výkony na hřišti šlapala Plzni na paty Sigma Olomouc. Na rozdíl od Plzně dokázala předvádět kvalitní ofenzívní a velmi efektivní fotbal jen na svém stadionu. Venku se jim tolik nedařilo a to tvoří ten 10ti bodový odstup od vedoucí Plzně. Pokud jde o Olomouc, tak nemůžu opomenout dva důležité momenty. Neskutečné probuzení útočníka Michala Hubníka, který se stal překvapivě střeleckým králem se 12ti góly. Překvapivě proto, že jej znám, před několika lety jsem ho trénoval a letos jsem jej nepoznával. Hrál výborně, zdálo se mi, že shodil nějaké to kilo a to je vždy u sportovce záruka dobrého tréninku a životosprávy. Zaslouženě se dočkal startu v reprezentaci v Dánsku. Druhým momentem je fakt, že v základní sestavě Sigmy nastupuje 9 až 10 vlastních odchovanců a tím se nemůže pochlubit žádný jiný klub v Česku. Je to známka toho, že se v tomto klubu pracuje velmi dobře s mládeží a podle mě v tomto tkví i příčina úspěchů trenéra Psotky, který tyhle kluky trénoval v dorostu, velmi dobře je zná fotbalově i lidsky a oni znají jeho. To je vždy velká výhoda.

Než se začnu věnovat pražské Spartě, tak jen podotknu, že se mi nelíbí neustálé polemiky o tom, proč někdo nehraje na dva hrotové útočníky a je tomuto trenérovi hned podsouváno, že není zastáncem ofenzívního fotbalu. To by Barcelona, Inter Milán, Chelsea, mistr světa Španělsko a naprostá většina světových mužstev a jejich trenérů musela být také považována za defenzívní trenéry. Nakonec na dva hrotové útočníky nehrají ani dva naše nejofenzívnější týmy Plzně a Olomouce). O tom to totiž vůbec není. Je to o herním stylu a schopnosti dalších několika hráčů v útočné fázi doplnit vysunutého hrotového útočníka.

A teď se tedy dostávám ke Spartě. Pro ni začala sezóna dříve díky předkolům Ligy mistrů. Hlavní cíl proklouznout do hlavní soutěže nesplnila a to se na ní podepsalo v dalším průběhu podzimu. Jenže neúčast v této nejvyšší klubové soutěži v Evropě byla důsledkem něčeho. Příčin bylo hned několik. Jednak změny v mužstvu, přišli Matějovský, Kweuke, dlouhodobě byl zraněný Kušnír, Hušek. Ovšem hlavní příčinou byla nedisciplinovanost hráčů. Proto Sparta vypadla se Žilinou. Potom trenéři hledali i díky absencím za karty stále nové složení především středové řady a to se odrazilo i na výkonech a výsledcích. Teprve ve druhé polovině podzimu se Sparta chytila, stabilizovala sestavu a doháněla ztrátu na Plzeň, předstihla Sigmu a hlavně je ve hře o jarní účast v Evropské lize. Začala nastupovat v rozestavení 4:4:2 a dva afričtí siloví útočníci Wilfried a Kweuke jim střílí rozhodující branky. Oba jsou úplně jiné typy hráčů, než mají Plzeň a Olomouc. Sparta je kritizovaná za svůj herní projev, ale já se jí chci zastat. Za prvé těch problémů se složením mužstva měli hodně, ale hlavně se dokázali prosadit v Evropské lize a to není jednoduché. Ukazuje se, že taková soutěž se hraje jinak než "jen" domácí soutěž, což nedokázala například Žilina. Projevují se v tom především zkušenosti trenérů. Se silnými mezinárodními soupeři se zkrátka nemůže hrát tzv. hurá stylem, ale musíte mít vzhledem k soupeři vyváženou útočnou a obrannou fázi a to Sparta na rozdíl od jejího přemožitele Žiliny umí. Navíc výkony střelců Wilfrieda a Kweukeho jsou skvělé. Kdyby hráči Sparty hrubě nepodcenili soupeře z Lousanne po pvním poločasu, tak už měli jarní start v Evropské lize jistý.

V tom bohužel Spartu nenapodobili ostatní účastníci evropských pohárů, z nichž nezklamala jen Plzeň, i když ji vyřadil silný Besiktas Istanbul. V "domácím" utkání na Letné soupeře sevřela a jasně přehrávala, jenže ji poškodil rozhodčí a nezklamala ani v Istanbulu, i když prohrála. I tady se potvrdilo, že silné kluby jsou privilegované všude v Evropě (nejen u nás) a platí to i v mezinárodních soutěžích. Ovšem to, co předvedla Ostrava a Jablonec bylo velké zklamání. Sice byly vyřazeni jako Plzeň, ovšem s daleko slabšími soupeři a po nepřesvědčivých výkonech. Je třeba říci, že obě mužstva v nich pokračovala i v dalším průběhu domácí soutěže a z útlumu se Jablonec vymanil až ve druhé polovině podzimu a Baník až v úplném závěru po příchodu trenéra Marka. I tady byl vidět rozdíl mezi Plzní a těmito dvěma týmy. Plzeň vypadla se ctí a proto to hráče tolik nepoznamenalo.

Dalším typickým znakem letošního podzimu v Gambrinus lize byla velká vyrovnanost druhé poloviny tabulky. Podle očekávání se tam pohybovali oba nováčci, Ústí nad Labem a Hradec Králové, dále Příbram, České Budějovice, Bohemians 1905 a Slovácko. Ovšem k tak velké vyrovnanosti přispěly kluby, které by tam před zahájením ligy nikdo nečekal. Tím bylo Brno, Ostrava a Slávia. U Brna je to důsledek několikasezónního trendu, u Baníku odchodem tří důležitých ofenzívních hráčů a příchodem náhrady v počtu devíti převážně perspektivních fotbalistů. Jenže tyhle nové hráče se nepodařilo včas zabudovat i díky brzkému pohárovému zahájení podzimu. Poté došlo k vyřazení z evropského poháru, následné nervozitě, ztrátě sebevědomí, zřejmě se objevily i třecí plochy mezi trenérem a kabinou a výsledkem byl odchod v loňské sezóně tolik úspěšného trenéra Koubka. Ve Slávii je příčinou zcela jistě nepříznivá ekonomická situace, která ovlivňuje všechno ostatní. Psychiku hráčů, odchody hráčů a celkovou atmosféru v klubu.

Ukázalo se tedy, že naše nejvyšší soutěž se stává atraktivnější pro diváky i média svým ofenzívním pojetím a větším množstvím vstřelených branek, ale o zvyšující se kvalitě by mě přesvědčily úspěchy našich klubových zástupců v evropských soutěžích a ty jsme letos neměli. Proto bych byl v tomto opatrný, protože nelze zaměňovat atraktivitu (ta se „prodává“ v médiích a u fanoušků) za kvalitu. Jasným důkazem jsou výsledky Žiliny ve skupině Ligy mistrů. Ve slovenské Corgoň lize hraje atraktivně (slabší soupeři), ale kvalita na mezinárodní scénu tam chybí. Obávám se, že je to, snad jen zatím, i náš případ.

Krátce se chci zmínit o druhé nejvyšší soutěži v Česku a tou je Ondrášovka cup. Už proto, že v minulosti jsem hrál 2x finále téhle soutěže na Strahově a mám k němu vřelý vztah. Nepovažuji totiž za šťastnou změnu v systému soutěže, kdy se ve čtvrtfinále hraje způsobem doma x venku. Tím se sice zabrání tomu, aby se do finále probojovalo mužstvo z nižší soutěže (jako já s Ratíškovicemi v roce 2000), ale je to zcela určitě na úkor atraktivity. Prvoligové kluby i přes výpadek v prvním utkání u soupeře z nižší soutěže v odvetách na domácím stadionu totiž jasně ztrátu doženou a lidi to tedy moc nezajímá. Naopak šance na překvapení diváky do hledišť vždy lákala.

V jarní části soutěže nás tedy čeká ve 13ti kolech zajímavá podívaná. Věřme, že nastolený trend bude pokračovat, i když na jaře jde vždy už o všechno. Mám na mysli snahu Sparty a možná Olomouce dostihnout Plzeň, boj o evropské poháry, v kterém jsou kromě prvních tří jmenovaných i Jablonec, Mladá Boleslav, Teplice a možná někdo další. Na druhém pólu tabulky se bude hrát o záchranu a věřím, že i Ústí nad Labem, momentálně s malou ztrátou bude ještě bojovat, protože adeptů na sestup je hodně a v tříbodovém systému se může situace měnit každým kolem.



{comment}