Před několika dny skončil další ročník naší nejvyšší fotbalové soutěže Gambrinus ligy a ve spoustě statistických údajů a hodnotících komentářů mě zaujala informace, že právě skončený ročník byl posledním v kariéře několika skvělých hráčů. Jsou to Pavel Verbíř, Richard Dostálek (rozhodl se ještě pomoci Brnu ve II.lize), Martin Vaniak a řadím tam i Tomáše Řepku, o jehož konci se zatím jen spekuluje.

Na první pohled tyhle hráče spojuje jejich pokročilý sportovní věk, vážnost, kterou ve fotbalovém prostředí zaslouženě získali, všichni jsou opravdové osobnosti ve svých klubech i v celém českém fotbalu. Nadpis mého komentáře se ovšem vztahuje k mým vzpomínkám na tyto fotbalisty. Všechny se odehrály již před mnoha lety, v začátcích jejich dlouhé a úspěšné kariéry. Při jejich vybavení si uvědomuji, jak ten čas letí a kolik toho už na své fotbalové cestě pamatuji.

Nejstarším z jmenovaných fotbalistů je Martin Vaniak. V době, kdy po ukončení základní vojenské služby v Hodoníně přestoupil do Sigmy Olomouc jsem tam pracoval u mládeže. Hned mě zaujal svojí pracovitostí, což mu zůstalo dodnes. Proto také vydržel aktivně v brance tak dlouho. V roce 1993 na podzim, kdy jsem po sedmi kolech nahradil na postu trenéra „A“ mužstva jen na záskok trenéra Brücknera, tak jsem se rozhodl k několika změnám v sestavě. Jednou z nich bylo nasazení tenkrát trochu „divokého“ mladíka Vaniaka místo zkušeného Luboše Přibyla.

Druhá moje vzpomínka už pro něj určitě nebyla tak pozitivní. V roce 1996 nechtěl v Sigmě prodloužit smlouvu a jak už to u nás v Česku bývá, byl přeřazen do „béčka“, které jsem zrovna trénoval. I po letech si vybavuji, jak jsem s takovým krokem klubu nesouhlasil, ale musel se mu podřídit. Martin to nesl statečně a na jeho tréninkové píli to nebylo vůbec znát.

Pavla Verbíře si vybavuji v dresu Teplic již v roce 1994 ve II.lize. Já tenkrát trénoval Třinec. Byl to běhavý hráč, na kterého jsem musel své svěřence upozorňovat. Sezónu před tím hrály Teplice dokonce třetí ligu pod trenérem Bokšou, kterému jsem později dělal v Olomouci asistenta a ten mi o Pavlu Verbířovi hodně povykládal. Jaký pracant to je , a že to určitě dotáhne daleko. Daleko to opravdu dotáhl, navíc stále v jednom klubu, což je unikát. Nikdy jsem u něj neviděl nějaká nesportovní gesta. Byl to profík a velké oslavy k jeho poslednímu utkání v kariéře si zasloužil.

Dalším veteránem je Richard Dostálek. Patří do kategorie fotbalistů, které lidsky mám rád. Pracovitý, inteligentní, jeho vyjádření mají hlavu a patu. Nikdy jsem jej netrénoval, ale dobře si pamatuji svoje cesty na utkání do Kroměříže, kde jsme dostali typ na šikovného záložníka tamní Dukly. Pro mladé vysvětlení, že Dukla byl vojenský klub. Zájemců bylo více, ale i přes moje doporučení k získání tohoto hráče do Sigmy, tehdejší trenér Brückner zájem neměl. Mužstvo měl tentokrát konsolidované a v té době založené na zkušených hráčích. Od té doby jsem Ríšovu kariéru dobře sledoval a fandil mu. Rozhodl se pro Brno a určitě nelituje, i když v letošní sezóně, na závěr své skvělé kariéry, mnoho radosti nezažil. 

Posledním ze čtyř veteránů je známý rebel Tomáš Řepka. Všichni se shodneme, že je to výborný fotbalista. Vždyť se prosadil v italské i anglické lize, ovšem složitá povaha. Tak už to někdy u takových hvězd bývá. Já jsem se s ním nikdy nesetkal, ale vzpomínám si na telefonát jednoho funkcionáře z jeho rodného Brumova na sekretariát Sigmy Olomouc, kde jsem pracoval jako sekretář mládeže. Ten telefonát obsahoval informaci, že ve zlínském TSM (tréninkové středisko mládeže) končí hostování hráče Tomáše Řepky, hráče Brumova. Je mu 16 let a je šikovný. Informaci jsem tedy předal vedoucímu trenérovi TSM v Sigmě a po několika týdnech zjistil, že ten kluk je už hráčem Baníku Ostrava. Ten trenér si vyslechl svoje a já při každém utkání, kdy Řepka hrál v televizi a nebo přestupoval, jsem si říkal: Tak takového fotbalistu nemáme jen proto, že někdo byl líný zvednout telefon a hráče oslovit.

Při těchto vzpomínkách zjišťuji, jak ten čas letí. Jak se z nadějných kluků stávají fotbalové osobnosti a zároveň si uvědomuji, že to nemají zadarmo a měli by být tak i příkladem pro ty dnešní mladé, kteří jsou dnes ve věku, v kterém byli tenkrát tihle dnešní veteráni.