Český fotbal má ve své historii úspěšná období a několik výrazných úspěchů na mezinárodní úrovni mezi dospělými i v mládeži, z nichž posledním je druhé místo na mistrovství světa dvacetiletých, které jsme vybojovali v Kanadě. Dalo by se tedy tvrdit, že příprava mládeže v Čechách je na velmi dobré úrovni a kvalita našich hráčů je srovnatelná se zahraničními.

"Dle mého názoru, je to však trochu jinak. Vždy, když jsme uspěli, bylo to většinou na základě vynikajícího týmového výkonu a myslím si, že i fotbalové štěstíčko nám bylo nakloněno," píše ve své závěrečné práci licence "Trenér mládeže ČMFS" autor Stanislav Bejda.

Myslím si také, že odrazem nejnovějších trendů a nejvyspělejšího fotbalu nejsou ani tak evropské či světové šampionáty, ale spíš nejvyšší klubové soutěže ligy mistrů, v kterých už je zastoupení našimi hráči a kluby spíše ojedinělé než běžné. Stejný názor má i Andy Roxburgh, který na světovém sympoziu UEFT v Praze tvrdil, že liga mistrů je kriterium úrovně světového fotbalu, protože se zde setkávají nejlepší hráči světa a nejlepší trenéři světa.

Tento herní i řídící potenciál určuje trendy vývoje světového fotbalu. Nejvíce v této soutěži je zúčastněno hráčů z Brazílie, Francie, Španělska - ze zemí, které můžeme považovat za špičku současného a světového fotbalu. Rovněž trenéři, kteří mají nejen charismatické vlastnosti a rozhodná řešení, jsou silnou oporou hráčů v dosahování té nejvyšší výkonnosti. V tréninkovém procesu i při koučinku utkání jsou silní, vynalézaví a neustále nespokojení.

Zpochybňují rutinní věci, neustále hledají nová řešení, kladou si stále otázky, zkoušejí nové přístupy, kráčejí neustále vpřed.

Individuální kvalita většiny našich hráčů, dle mého názoru, nebyla nikdy na úrovni hráčů evropských a světových klubů, kteří hrají špičkové ligy. Bylo vysloveno mnoho názorů i mezi "odborníky", že tak to má být, že Češi vždy vynikali týmovým výkonem, a že to je vlastně styl, který praktikujeme a jenom díky němu můžeme být úspěšný. Jistě je na tom hodně pravdy, ale já si myslím, že kdybychom se vyrovnali s těmi nejlepšími evropskými hráči v individuálních fotbalových dovednostech a přidali bychom k tomu naší týmovou taktickou vyspělost, pak bychom patřili mezi fotbalově nejvyspělejší evropské země i my a účinkování v lize mistrů by přestalo být ojedinělou záležitostí.

Kde je tedy chyba? Proč ve většině případů nejsme schopni dosáhnout takovou individuální kvalitu jako mají třeba fotbalisté Španělska nebo Nizozemí? Jsou tu jistě objektivní příčiny, mezi které patří horší klimatické podmínky nebo kvalita tréninkových ploch. Ale v mnoha klubech máme i u nás vytvořeny velice slušné podmínky, tak kde je tedy zakopaný pes?

Dle mého názoru je jedním velkým problémem kvalita trenérů u mládeže, ale tím bych se nechtěl podrobně zabývat, jenom si myslím, že se na tom hodně zapracovalo v poslední době v oblasti vzdělávání trenérů, ale málo v jejich dostatečném a spravedlivém oceňování, aby právě u mládeže kvalitní a vzdělaní trenéři zůstávali.

Dalším problémem je koncepční nastavení přípravy mládeže. Myslím si, že velkým problémem je nastavení preference výsledku jako hlavního kriteria hlavně do žákovské kategorie, ale to nechci také rozebírat podrobněji. Z koncepčního hlediska je u nás, dle mého názoru, i špatně nastaven věk našich mladých hráčů, kteří začínají hrát na velké hřiště v jedenácti za stejných podmínek jako dospělí.

Počet hráčů z hlediska utkání a tréninkových jednotek

Následující články se zabývají problémy počtu hráčů z hlediska utkání i tréninkové jednotky. Důležité pro počty hráčů v jednotlivých věkových kategoriích je uvědomit si něco z myšlenek Lubomíra Dobrého a činit postupné kroky a preferovat menší počet hráčů v zápasech i při tréninkových jednotkách.

První závazné rozhodnutí, které by měl každý trenér učinit: chci postupně, krok a krokem zvyšovat herní výkon jednotlivých hráčů i celého družstva. Rozhodujícím pojmem v tomto doporučení je "herní výkon", přesto však se s ním v praxi a v trenérské mluvě příliš často nesetkáme. (Dobrý,2005)

Pozorování utkání ve snaze najít fotbalový problém často končí konstatováním: "Špatně přihráváme, nedovedeme zakončit, naši obránci nejsou efektivní" atd.. Je možné se dívat na utkání také jinak a sledovat, jak efektivní jsou hráči v určitých situacích, jak řeší všechny ty "drobné malé hry" v rámci té velké sportovní. Budeme-li řešit jak úspěšně řeší situace 1:1, 2:1, 2:2, 3:2 atd., pomůže nám to velmi v přípravě tréninku.(Dobrý,2006)

Otázka kolik hráčů má mít družstvo se vztahuje:

(a) k mládežnickému fotbalovému družstvu, které se zúčastňuje regulérní mládežnické soutěže
(b) k tréninkové jednotce, v níž se na jejím konci sestavují družstva pro tréninkové utkání nebo průpravnou hru.

Utkání představuje test pro následující tréninkovou jednotku. Potřebujeme poznat slabosti hráčů v podmínkách utkání. Utkání 5:5 s brankářem znamená, že na hřišti jsou 4:4. Tento počet umožňuje podporovat hráče s míčem (stavět se, uvolňovat se bez míče, aby spoluhráč měl několik možností pro přihrávku) zepředu, zezadu a z boku. Utkání 3:3 není dobré, neumožňuje využít prostorově ani šířku, ani délku. (Dewazien,2005)

Tréninkový program pro určitou věkovou skupinu určuje proporce, ve kterých by měly být "namíchány" všechny potřebné součásti tréninku a utkání. Cílem je vytvořit radostné, přitažlivé a efektivní tréninkové jednotky. Ústřední myšlenou tohoto vývojového modelu je trénovat v daném okamžiku to, co je pro vývoj a výkon mladého fotbalisty potřebné. H. Wein razí heslo: "Když děláte pořád stejně to, co jste dělali vždycky, nikdy nedosáhnete dále."

Na začátku 21. stol. se objevuje požadavek kompletního hráče s vynikající technikou, kondicí, širokými taktickými znalostmi, dobře připraveného psychicky. Je ještě něco ve vývoji kompletního individuálního herního výkonu, co bylo opomenuto? Zdá se, že je tu ještě jeden aspekt: herní inteligence ve fotbalu. Je to kvalita, která dovolí hráči rychle rozlišovat herní situace a adaptovat se na ně v utkání pod tlakem atmosféry utkání. Herní inteligence se stává důležitým kritériem při hodnocení výkonnostní úrovně každého hráče. (Wein,2005)

Kterému typu herního výkonu má trenér dětí a mládeže věnovat větší pozornost? V kategoriích přípravek a mladších žáků se utkání stává pro děti prioritní a úspěch či neúspěch má vliv na jejich další tréninkovou činnost (touha po vítězství, úspěchu). Přesto výsledky nejsou hlavním cílem, jak se někteří funkcionáři mylně domnívají. Kvalitnímu týmovému hernímu výkonu brání začátečnické chyby (především shluky žáků u míče), trenér se je musí pokusit rozpoznávat a evidovat. Přednost má tedy THV. Po překonání začátečnických obtíží, kdy se žáci orientují v určených prostorech, věnujeme větší pozornost IHV, využíváme tzv. "zlatý věk učení fotbalu", zvláště u družstev s perspektivou vrcholové, mistrovské úrovně. (Fajfer,2005)

Užitečný rozhovor Karla Dewaziena s trenérem mládeže Davem: "Začněte s nácvikem řešení situace 1:1. Učte děti, jak mají v této situaci útočit a jak bránit jako jednotlivci. Nebudou se samozřejmě učit všemu dokonale, budou dělat chyby podobně jako v honičkách. Pak je postavte do situace 2:2 atd., až se dostanete k vašemu počtu 5:5 a jsem přesvědčen, že změníte počet na 4:4. Učte je v tréninku především tomu, co od nich očekáváte v utkání. A pak se dostanete k okamžiku, kdy se budou smát, zatímco budou útočit nebo bránit jako jednotlivci, dvojice, malé skupiny nebo jako tým".(Těl. Vých. Sport Mlád, 2005)

Před deseti lety se problematikou výchovy mladých fotbalistů zabýval Werner Lička a Bohumil Páník, v časopise Fotbal a trénink zdůrazňovali důležitost hry jeden na jednoho a další věci týkající se této problematiky a také představovali model ve Francii.

Hráč musí mít širokou pohybovou základnu, aby jeho vrchol nepřišel příliš brzy. Základem je gymnastika, atletika, všechny míčové hry. Senzitivní období, období největšího rozvoje učení hráče pro řešení situace jeden na jednoho je mezi 6. - 16. rokem. Další období 16 - 20 let je obdobím nadstavbovým, zdokonalovacím.

Na základě kvantity (minimálně 5 hodin týdně) a kvality (všeobecný rozvoj) tělesné výchovy na školách, by mělo v tréninku platit: Čím mladší hráče trénujeme, tím méně bychom je měli takticky svazovat. Měli by mít svoji volnost řešení (originalita každého jedince) ve hře. Hlavní jejich tréninkovou náplní by každopádně měla být hra. Hra na malém prostoru s menším počtem hráčů. Pokud hráče brzy začneme takticky svazovat, odebereme jim vlastní identitu řešení. Velmi rychle dosáhneme dobrých výsledků - akcelerace, na úkor pozdějšího vývoje hráče.

Velmi správné bylo rozhodnutí Grémia mládeže ČMFS - sjednocení s UEFA a tím prodloužit věkovou kategorii, kdy soutěže mládeže probíhají formou minifotbalu. Ponechat hráče co nejvíce hrát, až 80% tréninku, nedirigovat hráče pokyny "Nekličkuj, přihrávej!" Ba naopak, hráč v tomto věku musí mít zálibu v obcházení protihráčů a střílení branek. Pokud mu to zakážeme, již nikdy nebude v práci 1:1 výjimečný. Dospělí by se měli méně vměšovat do hry. V anglickém školním fotbale si v průpravných hrách hráči sami vytváří svá pravidla. Trenér, velmi často trenérka, zasahuje do těchto her zcela výjimečně.

Ve Francii musí mít každý fotbalový klub mužstvo do 8 let (hrají na 1/4 hřiště, 4+1 hráč, turnaje), do 10 let, do 12 let ( hrají na 1/2 hřiště, 6+1 hráč), do 14 let na velké hřiště. (Páník,Lička,1998)

V dalších článcích se problematikou počtu hráčů a přechodu na velké hřiště setkáme již konkrétněji. Jakým způsobem se s touto problematikou vypořádali v Hamburgeru SV či Anglickém Newcastlu zodpovídají převzaté úryvky článků z časopisu Fotbal a trénink.



{comment}