Výkonnost dnešních sportovců se dostává na svá maxima, a tak se stále přemýšlí nad tím, jak zvýšit výkonnost. Stále se tvrdě pracuje na hřišti, upravují se jídelníčky a pitné režimy pro sportovce, ovšem zapomíná se na jednu velice důležitou část přípravy, a to je ta mentální. 

 

Tato část přípravy se v naší zemi podceňuje a takřka se v tomto oboru nic neděle, avšak mentální trénink je stejně důležitý, jako trénink na hřišti. 

 

V mnoha odborných publikacích se setkáme s intervaly zatížení a intervaly odpočinku, ale stejně velké místo by měly obsahovat i mentální tréninky, protože jsou stejně důležité, jako ty na hřišti. Psychická připravenost hráče, koncentrace a kontrola svého těla je polovina úspěchu. 

Tato část je sice vysoce individuální, ale proto by trenér neměl znát pouze praktické činnosti na hřišti, ale i psychologii osobnosti hráče a jak na něho působit, či jak ho vést k tomu, aby prováděl kvalitně a sám mentální tréninky. Můj dnešní článek se zaměřuje na mentální trénink sportovců.

 

Je důležité, abychom si hned z počátku uvědomili, že mentální trénink nelze v plném rozsahu využívat u každé věkové kategorie. S tímto druhem přípravy můžeme z části začít nejdříve ve starší přípravce, kdy už dítě dokáže plně rozeznat výrazy: "dnes, v budoucnu…" a trénink soustřeďuje spíše na specifické prvky fotbalu.  

 

V první části bychom si měli vysvětlit, jak naše vnímání vlastně funguje. Nám všem je asi nejznámější absolutní realita, což je vše, co je kolem nás, vše to, kde se nacházíme. Námi neovlivnitelná je "Nevědomá realita, protože ta se nachází mimo naše smysly".  Další velmi důležitou stránkou je "Vědomá realita" – to je vše to, co můžeme smysly ovlivnit, cítit a podobně. Vědomá realita se dělí na dvě části. První je "Uvědomělá realita"  - na tuto realitu reagujeme cíleně a vědomě, ovšem druhá podvědomá realita, která je neuvědomělá a nereagujeme na ní vědomě je ta nejdůležitější. 

 

Když si vezmeme, co by správný mentální trénink měl obsahovat, tak jej můžeme rozdělit na dvě části. První část je "Zakódování" do podvědomí.  Druhá část se nazývá "Poznání sebe samého". 

 

Teď si představíme jednotlivé části, co v nich trénovat, jak vše trénovat a co by nám měly tyto části přinést: 

 

"Zakódování" do paměti je část, díky které hráč získá jistotu v prováděné činnosti. Nejdůležitější je, abych si každý hráč, stanovil cíl a vzor jaký má. Pokud nepůjde za svým cílem, kam potom může jít, k jaké hranici se má dostat? Je to stejné jako když jedete autem. Když do něho nastoupíte, také víte, kam máte namířeno, ale abyste se tam dostali, tak musíte ctít daná pravidla silničního provozu a sledovat stav vašeho vozidla. Stejně tak je to s mentálním tréninkem. 

 

Každý hráč by na zdi svého pokoje měl mít svůj vzor, člověka, ke kterému vzhlíží, osobnost, kterou když vidí, zvýší se mu tep a motivuje ho k výkonu, jaký jinak nepodá. Pokaždé, když by hráč sešel mimo cestu, je důležité připomenout mu vzor a cíl kam kráčí.

 

Vraťme se ale zpět ke kódování. Tento děj, jak už jsem říkal je důležitý proto, aby hráč veškerou činnost prováděl plně automaticky a nemusel se zamýšlet nad tím, zda udělá kličku, či spíše vystřeli, protože dnes v časoprostorovém tlaku je právě čas to nejdůležitější. 

 

Jak vlastně probíhá takové "kódování"? Odpoledne absolvujete trénink, na kterém daný jedinec nechal vše, co mohl, ale je si jist, že by další den tu samou činnost zvládl lépe? Jistě, že ne. Musí jí opakovat a opakovat a stále nad ní přemýšlet. Po příchodu domů, když se chystá spát, lehne si do postele a naprosto se uvolní. Představí (představu si nevykládejte jako snění – hráč musí prožít daný trénink, jako by byl skutečností) si svůj vzor, jak je na tréninku který absolvoval. Důležité je, aby stále vnímal každý detail pohybu svého vzoru, každý moment, který dělá a jak jej dělá (nejedná se o snění! Jedná se o stav takzvaného „tranzu", do kterého se hráč dostane plným soustředěním a uvolněním). Nepřemýšlí nad chybami, nepřemýšlí nad tím, co by mohlo být špatně, protože chyby si nelze připouštět. My musíme přemýšlet pouze nad tím, co chceme a co je správně.  Když dokončíme ve své mysli trénink dle našeho vzoru, vtělíme se do svého vzoru a celý trénink prožijeme ve vlastním těle (v tento moment jsou klíčové pocity, které hráč má. Nesmí se cítit všedně, nesmí se cítit ve stresu. Pocit musí být příjemný, musíme cítit příjemné chvění a vibrace). Opět klademe důraz na přesnost a správnost. Musíme cítit, jak se nám daná činnost zapisuje do podvědomí (nejedná se o zapamatování si, nejsem ve škole, ale kódujeme naše tělo na mimo smyslné využití pohybu). Pokaždé když hráč tuto skutečnost podstoupí, musí být přesvědčen a musí být ztotožněn s tím, že vše, co dělá, je pravda a věří tomu. Musí věřit sám sobě, vědět, že je jedinečná osobnost. 

 

Když tuto činnost bude hráč pravidelně provádět, do svého podvědomí si zakóduje všechny důležité pohyby. 

 

Proto, aby je ale mohl využít, musí před zápasem opět navodit ve svém těle danou atmosféru, dané pocity, které cítí při prožívání svého vzoru. Na hřiště vstupuje s přesvědčením s tím, že je připraven a nedovolí jakékoli zpochybnění své připravenosti. Následně v zápase nebude třeba, aby se rozmýšlel, jakou činnost zvolí, ale stačí se nechat vést.  

 

V tomto druhu mentální přípravy je důležité, aby v pokynech od trenérů nepřicházeli pokyny typu: "dej si pozor na to, abys nedal přihrávku před svojí bránu" – tento pokyn se lehce hráči vryje do paměti. Když nechcete, aby hráč něco konkrétního udělal, převeďte mu danou věc do pozitiva například takto: "svém přihrávky směřuj po stranách hřiště…" Stejně takto by to mělo fungovat na hřišti. Pokud chcete hráči něco říct, vyčkejte na přerušení. Ve hře narušíte jeho soustředění a on bude přemýšlet nad tím, co jste vlastně daným pokynem mysleli.

 

Druhá část "Poznání sebe samého" je jednoduchá. Chceme docílit toho, aby hráč neposlouchal pouze to, že má špatné návyky, ale aby poslouchal své vnitřní pocity, ty které jsou skutečně správné. Uvedu příklad pro přiblížení. Vžijte se do situace: "Jdete po ulici a před vámi jde muž, říkáte si v duchu hele to je Pepa, když ale míjíte muže, tak zjistíte, že to Pepa nebyl, ale že jste si ho spletli. Neuplyne ani jedna minuta a vy Pepu skutečně potkáte." Znáte ten pocit, když se vám tohle stane, to je přesně ten, o kterém mluvím. Ten pocit, který vám řekne "potkáš Pepu", protože se naše lidská pole, která máme kolem sebe, spojí a předem nás na to upozorní. Stejně tak máme i my sami dvě pole. První je živé tělo, které vidíme, a pak máme každý svého neživého, říkejme tomu "Boha", který kotví někde uvnitř nás a rádi nám často, co máme dělat, ale my ho obvykle neslyšíme. Právě proto, abychom ho slyšeli, tak musíme hráče učit rozeznávat pocity. Pocity, kdy k nim mluví vnitřní "Bůh" a pocity, kdy k nim mluví naše pohodlné tělo. 

 

Jedna situace pro světlení. Večer jdeme k ledničce a říkáme si v duchu: "Co bych si dal?", rychlá dopověď: "Dej si ten dort tam vzadu" – a my jdeme a dáme si ho, protože mi to "něco" řeklo. Jenže tato situace ukazuje, že se nejednalo o nic mimo smyslného ale pouze o naše chutě, které má naše fyzické tělo. 

 

Situace číslo dvě. Jedeme na kole. Cítíme, že máme energii a stále můžeme šlapat, ale cítíme zvláštní pocity v nohou (pocity připomínají chvění, vibrace – ne však třes!). O únavu se nejedná, ucpané žíly, také nemáme. Jedná se pouze o varovné upozornění na nedostatek cukrů? Ano, tato odpověď je správná. – Proto, abychom toto vše my a naši svěřenci mohli praktikovat, tak musíme věřit, že veškeré situace jsou reálné, jsou možné – nikdy se nesmíme dopustit pochybností. 

 

Poslední situace: Moje sestra trpěla anorexií. Vážná "nemoc", která postihuje velké množství dívek v pubertě. Když psala slohovou maturitní práci v době velmi těžké životní zkoušky, tak anorexii popsala jako "kamarádku", která jí stále našeptává, aby nejedla, aby schovávala jídlo, aby pila jen litry a litry vody. – ona kamarádka nebylo její tělo. Ona kamarádka bylo její špatně naprogramované podvědomí, její vnitřní "bůh", která jí ovládl vlivem negace, která kolem ní byla šířena a kterou si připustila. 

 

Tato situace však není ojedinělá. Mnoho lidí, kteří stáli na prahu smrti, udávají, že ve chvíli, kdy viděli světlo na konci tunelu, tak také viděli "osobu", která jím říkala, aby ještě neodcházeli, aby se vrátili zpět. Tito lidé přežili a mnohdy žili ještě lepší život nežli před touto událostí, protože věděli, že nikdy nejsou sami.

 

Aby všechny tyto techniky působily, musí hráč chtít a vaše péče musí být individuální. 

 

Sdělil jsem vám svůj pohled na mentální přípravu a uvedl vám příklady. V případě, že vás článek zaujme, velice rád povedu diskuzi na toto téma.  Protože je pro mě toto téma velice důležité, rád získám jakékoli další zkušenosti od vás, stejně tak jsem tu já pro vás a rád pomůžu já vám.