Pondělní odpoeldne na stránkách web magazínu trenink.com je věnováno šesté části seriálu autora Milana Holuba, který si již pro čtenáře připravil úspěšný článek Americké léto - pro ty, kteří chtějí trénovat mládež v USA.

Šestá část seriálu obsahuje překlad některých kapitol úspěšné knihy holanského trenéra Rinuse Michelse, kterému se pro svůj autoritativní styl vedení a tvrzení "fotbal je válka" přezdívalo Generál.

Dnešní část má název Co všechno se dá zlepšit? a současně si pokládá tu nejdůležitější otázku, popisuje osmou kapitolu knihy a navazuje na první - Teambuilding aneb cesta k úspěchu skrz budování týmu , druhý - Psychologické a taktické aspekty procesu budování týmu a třetí - Komplexnost fotbalu a čtvrtý - Vnější faktory, které mají vliv na psychologickou stránku budování týmu článek seriálu. Stejně jako na zatím poslední pátou část, která má stejný název jako dnešní část.

Kapitola (8)

Co dál mělo během tohoto dvouletého období vliv na budování týmu? Parreira nikdy nepřestal hráčům připomínat, že celá Brazílie sní od roku 1970 o dalším titulu světových šampiónů. Hráči věděli, že jen na nich záleží, zda se sen celého národa stane realitou. Pro Brazílii je fotbal vším a titul mistrů světa dá miliónům lidí zapomenout na mizérii a chudobu každodenního života. Hráči přijali za své, že hrají za celou zemi a na tomto vědomí vybudoval trenér Parreira soudružnost týmu. Ta sama o sobě není cílem, ale základním kamenem nutným k rozvoji taktické přípravy týmu.

K zajištění klidu a soudružnosti uvnitř týmu nastolil Parreira základní pravidla chování na hřišti a mimo hřiště. Zajistit klid okolo brazilského týmu není snadný úkol. Trenér zakázal řeči o penězích a prémiích, protože „…ani za všechny peníze světa se titul mistrů světa nedá pro brazilský národ koupit a vy jste jediní, kdo to může dokázat…“ Oproti minulosti k týmu neměl nikdo přístup. Do tréninkového areálu nesměli novináři, hráčští agenti, kamarádi ani příbuzní. Parreira dal všem na srozuměnou, že toto je nutné k upevnění soudržnosti. Mimo hotel, kde byli hráči ubytováni, byly zřízené prostory určené ke styku s hráči. Novináři, kamarádi a příbuzní zde mohli hráče navštívit. Trenér tímto způsobem kontroloval situaci a hráče nic nerušilo v přípravě.

S realizačním týmem také spolupracoval odborník na „teambuilding“ z mimofotbalové sféry a hráče na praktických příkladech seznamoval s důležitostí soudržného týmu pro dosažení vítězství.

K zažití základních taktických požadavků byly nezbytné přípravné zápasy. V těch nebyl důležitý výsledek, ale způsob hry. Po špatných výsledcích na začátku přípravy byl tým vystaven zdrcující kritice,ale ta nerozmělnila týmového ducha.

Způsob, kterým Brazílie hraje systém 4-4-2 je jiný než tomu je u většiny jiných týmů. Obránci hrají důležitou roli v přípravné fázi. Střední obránce přebírá pozici krajního obránce zapojeného do útočné akce a střed obrany je zesílen středním záložníkem, který hraje jakéhosi „zametače“ mezi středopolaři a je klíčovou postavou v distribuci krátkých a dlouhých přihrávek. Pro středovou řadu Brazílie je charakteristické rozdělení středopolařů na ty, kteří podporují ofenzívu a na ty, kteří zajišťují vyváženost rozestavení za útočnými hráči.

V momentech, kdy tým kontroloval míč vyžadoval Parreira od útočníků hodně pohybu i s případným seběhnutím do hloubky pole. Útočníci neměli hrát příliš blízko sebe uprostřed útoku a museli být schopni přijmout přihrávku v křídelních prostorách.

Při budování týmu je nejtěžší nalézt optimální využití dostupných hráčů při obranné, přípravné a útočné fázi. Neustálé změny v držení míče kladou vysoké nároky na vyváženost mužstva. Každý zápas se navíc hraje za jiných podmínek. Rozdíly jsou mezi zápasy na domácím a soupeřově hřišti a jiné jsou očekávání a požadavky na skladbu mužstva v zápasech proti vysokým favoritům či outsiderům. Správná vyváženost týmu vyžaduje cit a delikátní vyladění. Během dvou let měnil brazilský trenér sestavu dokud si hráči neosvojili na ně kladené požadavky.

V průběhu roku 1994 dokázal Parreira přesvědčit hráče o nutnosti vyváženosti obranné, přípravné a útočné fáze. Po celou dobu byl trenér vystaven kritice, když nutil individuality hrát účelně v zájmu výsledku mužstva. Nejsilnějšímu tlaku bylo mužstvo vystaveno v domácích zápasech. Brazilské publikum miluje technické finty a kouzla , když jsou domácí v držení míče. Těch se jim nedostávalo, ale na druhou stranu si po čtyřiadvaceti letech mohli užít radosti z titulu.

Carlos Parreira, stejně jako Leonard Bernstein u filharmonie, dokázal z hvězd udělat tým. Hráči se soustředili na úspěch týmu a tím ještě stouply jejich individuální výkony. Trenérův úkol byl o to nesnadnější oč větší měl tým hvězdy. Zde každý pochopí, že s brazilským týmem se musí zacházet nadmíru opatrně.

Mužstvo demonstrovalo svou jednotu před i po zápase. Při nástupu k utkání se hráči vzájemně drželi za ruce a vytvořili tak živý řetěz. Po závěrečném hvizdu nespěchali do šatny, ale dlouhé minuty se společně – a spontánně! – radovali.

Na šampionátu 1994 sklidila úspěchy dlouhodobá mravenčí práce na budování týmu. O čtyři roky později na MS ve Francii nedosáhlo brazilské mužstvo své optimální úrovně. Hlavním důvodem bylo, že si hráči vzájemně nevěřili, a proto ani nemohli věřit v mužstvo. Nepomohl jim ani Ronaldův psychický a fyzický kolaps. Brazílii na tomto šampionátu chyběl ten malý kousek, který odděluje dobré týmy od šampionů.

{moscomment}