František Rajtoral, David Bystroň a teď Pavel Pergl. První dva jsem znal jen z televize. Pavla Pergla osobně. Před jedenácti lety jsem působil jako asistent trenéra  a poté hlavní trenér pražského třetiligového týmu. Na podzim 2006 Pavla Pergla do týmu přivedl Jiří Rosický, který v té době pracoval pro hráčského agenta Pavla Pasku.

Pavel Pergl byl téměř dva roky stabilním členem základní sestavy Sparty Praha. Pak ale přišlo zranění, hostování v Drážďanech a poté dohadování o nové smlouvě.

Výsledkem bylo vyřazení z kádru, přeřazení do rezervního týmu a nejistota. Jeho agent pro něj hledal angažmá, ideálně zahraniční s tím, že pokud by to nevyšlo, tak by půl roku zůstal na poloprofesionální úrovni. Přestože šance, že zůstane byla téměř nulová, tak jsem byl rád, že s týmem trénoval. Stejně tak on si našeho přístupu vážil. 

Poznal jsem normálního, skromného kluka, který ač prošel Blšany, Drnovicemi, Příbrami a především Spartou, tak byl na každý trénink třetiligového týmu připraven úplně stejně, jako by trénoval na Letné. Neměl problém s ničím, okamžitě se dokázal přizpůsobit podmínkám týmu ze třetí soutěž. Žádná prvoligová primadona.

Pak přišel přišel překvapivý přestup do Preston North End, anglického fotbalového klubu, který v sezóně bojoval o postup do Premier League. Přes počáteční důvěru toho Pavel mnoho nenahrál. Po půl roce následoval přestup na Kypr do AEK Larnaka. Následovala další epizoda v Drážďanech, Izrael který si Pavel velmi pochvaloval a závěr kariéry ve Švýcarsku.

Pavla jsem poznal jako obrovského bojovníka na hřišti, profesionála každým coulem a kamaráda, který kdykoliv byl v Praze, tak zavolal, zda nezajdeme na squash. 

Tak na něj budu vždy vzpomínat.