Myslím, že každý v naší trenérské praxi se setkal s tím, že mu měli rodiče tendenci „poradit“, jak by měl trénovat nebo že by rodiče chtěli řídit své, v horším případě i ostatní, děti přímo na hřišti. Já s velkou oblibou, ale zároveň nadsázkou říkám, že v zápase dětí je kolem hřiště tolik skvělých „trenérů“. Je pak s podivem, že je takový nedostatek trenérů, a to napříč kluby, ročníky, ale i jednotlivými úrovněmi. Ve svém článku se zamýšlím nad tím, jak si optimálně nastavit podmínky, aby byl rodič partner při naší práci. 

Vždy si říkám, jak složité to ve své hlavičce má ten malý prcek, když na něho táta z poza klandru povykuje, aby vystřelil, k tomu v horším případě ještě trenér, aby přihrál... zaprvé. Ten malý špunt je na hřišti a má právo se rozhodnout, co udělá sám, a tak já naivně věřím tomu, že trenéři už na děti nepovykují, co mají právě udělat. 

U některého z mých předchozích příspěvků započala vášnivá debata na téma zapojení hráčů do utkání, výběr a upřednostňování nadaných hráčů před méně nadanými. I já bych rád vyjádřil svůj názor a na problematiku se podíval z několika stran. Chceme-li, abychom v kolektivních sportech byli úspěšní, jsem přesvědčen že individualizace tréninkového procesu, ale svým způsobem i zápasů je nezbytnou součástí každého trenéra. 

Na počátku celého článku bychom si měli vymezit dva pojmy. Prvním je pohybové nadání. Pohybově nadaný hráč je takový hráč, který má větší předpoklady pro vyšší kvalitu základních motorických schopností. Pohybově nadaný sportovec bude mít celkově motorické schopnosti na vyšší úrovni, což mu dává větší předpoklad kvalitnějšího řešení různých pohybových vzorců. Oproti pohybovému nadání se často může objevovat pojem talent. 

V letošním roce jsem s trenéry na trenérských licencích začal řešit otázku. Kdo je vlastně úspěšný trenér přípravek? Nebo, jak vedení klubů hodnotí trenéry? Jedná se o otázku, kterou bychom si všichni trenéři, zejména v přípravkách, měli položit před tím, nežli předstoupíme před děti. Důležité je ujasnit si pohled také s rodiči a vedením klubu.

Z mého úhlu pohledu se za úspěšného trenéra může považovat ten, kdo v dětech dokáže vyvolat vášeň, zápal, chuť a děti mu na trénink chodí s nadšením a těší se. Takový trenér pak na tréninku nemá 10 dětí, ale třeba 20.  Dokáže je udržet svým přístupem a nadchnout je. Každý z nás by se měl dokázat do svých svěřenců vcítit a dokázat s nimi komunikovat jazykem, který je pro ně přirozený.