U některého z mých předchozích příspěvků započala vášnivá debata na téma zapojení hráčů do utkání, výběr a upřednostňování nadaných hráčů před méně nadanými. I já bych rád vyjádřil svůj názor a na problematiku se podíval z několika stran. Chceme-li, abychom v kolektivních sportech byli úspěšní, jsem přesvědčen že individualizace tréninkového procesu, ale svým způsobem i zápasů je nezbytnou součástí každého trenéra. 

Na počátku celého článku bychom si měli vymezit dva pojmy. Prvním je pohybové nadání. Pohybově nadaný hráč je takový hráč, který má větší předpoklady pro vyšší kvalitu základních motorických schopností. Pohybově nadaný sportovec bude mít celkově motorické schopnosti na vyšší úrovni, což mu dává větší předpoklad kvalitnějšího řešení různých pohybových vzorců. Oproti pohybovému nadání se často může objevovat pojem talent

Avšak o talentu se můžeme bavit někdy od věku 13 - 15 let, kdy k dochází k významným změnám ve fyziologii jedince vlivem puberty. Talentovaný jedince zvládá konkrétní (speciální) činnost lépe nežli průměrní jedinci, což z něho z pravidla činí nadprůměrného. Je nutno dodat, že výše popsané je opravdu stručné odlišení dvou pojmů a nerad bych se do tohoto vysoce odborného tématu zapletl a odvedl tak pozornost od podstaty svého článku. 

V posledních letech se často diskutuje na téma, proč nejsou naše kolektivní sportovní družstva úspěšná, tak jako dříve nebo naopak, proč jsou individuální sportovci úspěšnější

Z mého pohledu je odpověď více než jasná. Na mnoha úrovních, kde máme možnost vzdělávat nebo učit děti (včetně většiny školských zařízení) se často stává, že všechny průměrujeme. To znamená, že z podprůměrných děláme průměrné, což můžeme považovat za svůj úspěch, ale daň za to je, že často nevěnujeme čas a pozornost těm nadprůměrným a stahujeme je také do průměru. Ale nemělo by to být jinak? Neměli bychom se snažit z těch nadprůměrných udělat TOP hráče nebo TOP studenty a žáky? Já jsem přesvědčen, že měli. 

V mém názoru řeším především přípravkové kategorie

Receptem je věnovat velké úsilí sledování hráčů, mít přehled o jejich vývoji, dobře své hráče znát apod. Náš cíl je, abychom s hráči dokázali adekvátně pracovat zejména v tréninku, kde nebudeme všechny brát jedním metrem, ale budeme schopni úkoly a cvičení přizpůsobovat jejich úrovni. Ti, kteří mají dovednosti zvládnuté na vyšší úrovni, mohou dostat těžší úkoly a naopak. 

 

 

Často se také dostáváme do diskuze, zda hráče v tréninku rozdělovat na základě výkonnosti. Z mého pohledu je odpověď poměrně jednoznačná, že ano. Respektive, rozdělovat je na základě jejich úrovně pohybových schopností a dovedností. Důvod je prostý. Každé dítě by mělo mít možnost uspět. V kategoriích přípravek není možné, abychom dítě odsuzovali, protože jsou aktuálně „horší“ nebo spíše aktuálně pomalejší. Přihlédněme k tomu, že každý hráč, každé dítě, má jinou potřebu a jiné tempo pro svůj rozvoj. Tomu je potřeba přizpůsobit podmínky v tréninku. Díky takovému přístupu dáváme možnost se neustále rozvíjet a posouvat dál, přiměřeným tempem, také hráčům, kteří se učí pomaleji nebo mají aktuální stupeň osvojení pohybových schopností a dovednostní na nižší úrovni. Na druhou stranu hráčům, kteří se učí rychleji, dáváme možnost rychlejšího růstu. 

K rozdělování je potřeba přistupovat citlivě. Variant, jak dosáhnout rozvoje u obou skupin, je více. Například trvalé rozdělení nebo rozdělovat hráče jen v některých tréninkových jednotkách. Avšak pokaždé je potřeba, abychom důvody vysvětlovali a komunikovali s rodiči. Věřím, že mnoho ambiciózních rodičů bude mít problém, když jejich „Ronaldo“ bude ve skupině, která pracuje „pomaleji“. Jsem ale přesvědčen, že pokud rodičům dáte dostatek pádných argumentů, proč se tak děje a jakou máte filozofii, vždy to pochopí

Bodem číslo jedna je, aby každý trenér k rozdělování přistupoval proto, že chce rozvíjet hráče na základě jejich individuálních potřeb, ale ne proto, že chce mít na krku velké množství cenných kovů. Proto nezapomínejte přípravu hráčů individualizovat a klást náročné, ale dosažitelné cíle i přesto, že si hráče rozdělíte do různých skupin. 

V podobném duchu bych se snažil přistupovat i k zápasům. Jestli jsou to zápasy mistrovské nebo přátelské je prakticky jedno, protože jediný, kdo bude něco takového řešit je rodič nebo trenér egoista. Můj cíl je, aby všichni hráči měli stejný počet odehraných minut ve všech zápasech. Přesně proto děti na tréninky chodí, aby mohly hrát zápasy. Musíme tedy vytvářet příležitosti proto, aby každá skupina měla zhruba sobě výkonnostně odpovídajícího soupeře. Protože nikdo nechceme jen prohrávat. Nebo naopak, pokud nebudeme hrát těžké zápasy, tak se časem zastavíme na „mrtvém“ bodě, a to nejen z pohledu výkonnosti, ale také morálně volních vlastností. Nutno je říci, že našim úkolem není jen rozvíjet pohybové schopnosti a učit dovednosti, ale pracujeme také s mentální stránkou dítěte. A právě citlivá individualizace je jedním z prostředků, jak dávat možnost každému dítěti uspět! 

V zápase dětí nikdy nedopusťme, aby jakýkoli výsledek byl na úkor vývoje hráče! Znovu podotýkám, my jsme tu pro hráče, a ne hráči pro nás!

Závěrem bych krátce pohovořil také o starších kategoriích, protože může se snadno stát, a to zejména ve sportu, že zaměníme talentovaného jedince a růstově akcelerovaného jedince. Růstově akcelerovaný jedinec je takový hráč, který je na svůj věk ve vývoji napřed. Liší se tak jeho biologický a kalendářní věk. To znamená: vývoj těla je vepředu oproti skutečnému kalendářnímu věku. Takový hráč může být aktuálně silnější, vyšší nebo rychlejší oproti svým spoluhráčům. Opačným případem může být hráč, který je vývojově pomalejší, ale úroveň zvládnutí dovedností bude mít na vyšší úrovni oproti akcelerovanému hráči. O takovém hráči můžeme říci, že je to takzvaný future neboli hráč pro budoucnost. Nejčastěji se s touto problematikou setkáváme v období puberty. To, že je hráč růstově akcelerovaný nutně neznamená, že je talentovaný. 

Pro trénink a zápas přípravek tak dávám jednoznačné doporučení. Vnímejte v tréninku rozdíly mezi hráči a nastavujte jim dostatečné a reálné cíle. Pracujme společně na výchově TOP hráčů a dávejme příležitost i těm pomalejším se posouvat kupředu.

 

Daniel Franc publikuje svoje názory také na svém blogu https://francdaniel.blogspot.com/.

 

TIP REDAKCE