Na českých fotbalových hřištích se často dějí divy. Nejen že tam občas padá méně gólů, než by si diváci přáli, chybí nám kreativní hráči, reprezentace opakovaně těžkopádně bojuje o účast na mistrovství světa, ale čas od času tam padne i trenérská jazyková perla. Jednou z nich je termín „podčíslení“. Pokud jste se s ním nesetkali, gratulace – váš jazykový cit zůstal ušetřen. Úsek trenérů a vzdělávání FAČR si ale termín „podčíslení" pro situace, kdy tým je v nějaké herní situaci  v početní nevýhodě, velmi oblíbil a systematicky ho používá. Problém? Jak pro koho, ale faktem zůstává, že čeština takové slovo nezná. Fotbal i čeština by si však zasloužily víc respektu.

Představte si, že sedíte na odborném fotbalovém trenérském semináři nebo absolvujete povinné doškolení. Lektor s vážnou tváří a zaujetím kreslí taktické varianty a možnosti na tabuli a pak to přijde: „Útoky v tomto prostoru jsou obvykle vedeny v podčíslení 2:3 nebo 3:4." Rozhlédnete se po sále. Nikdo nemrkne. Všichni kývají. Vy si nejste jisti, jestli jste právě zestárli o dvacet let, nebo jestli čeština za tu dobu, co jste byli komatu, skutečně adoptovala toto lingvistické monstrum.

Myslím, že každý v naší trenérské praxi se setkal s tím, že mu měli rodiče tendenci „poradit“, jak by měl trénovat nebo že by rodiče chtěli řídit své, v horším případě i ostatní, děti přímo na hřišti. Já s velkou oblibou, ale zároveň nadsázkou říkám, že v zápase dětí je kolem hřiště tolik skvělých „trenérů“. Je pak s podivem, že je takový nedostatek trenérů, a to napříč kluby, ročníky, ale i jednotlivými úrovněmi. Ve svém článku se zamýšlím nad tím, jak si optimálně nastavit podmínky, aby byl rodič partner při naší práci. 

Vždy si říkám, jak složité to ve své hlavičce má ten malý prcek, když na něho táta z poza klandru povykuje, aby vystřelil, k tomu v horším případě ještě trenér, aby přihrál... zaprvé. Ten malý špunt je na hřišti a má právo se rozhodnout, co udělá sám, a tak já naivně věřím tomu, že trenéři už na děti nepovykují, co mají právě udělat. 

U některého z mých předchozích příspěvků započala vášnivá debata na téma zapojení hráčů do utkání, výběr a upřednostňování nadaných hráčů před méně nadanými. I já bych rád vyjádřil svůj názor a na problematiku se podíval z několika stran. Chceme-li, abychom v kolektivních sportech byli úspěšní, jsem přesvědčen že individualizace tréninkového procesu, ale svým způsobem i zápasů je nezbytnou součástí každého trenéra. 

Na počátku celého článku bychom si měli vymezit dva pojmy. Prvním je pohybové nadání. Pohybově nadaný hráč je takový hráč, který má větší předpoklady pro vyšší kvalitu základních motorických schopností. Pohybově nadaný sportovec bude mít celkově motorické schopnosti na vyšší úrovni, což mu dává větší předpoklad kvalitnějšího řešení různých pohybových vzorců. Oproti pohybovému nadání se často může objevovat pojem talent. 

V letošním roce jsem s trenéry na trenérských licencích začal řešit otázku. Kdo je vlastně úspěšný trenér přípravek? Nebo, jak vedení klubů hodnotí trenéry? Jedná se o otázku, kterou bychom si všichni trenéři, zejména v přípravkách, měli položit před tím, nežli předstoupíme před děti. Důležité je ujasnit si pohled také s rodiči a vedením klubu.

Z mého úhlu pohledu se za úspěšného trenéra může považovat ten, kdo v dětech dokáže vyvolat vášeň, zápal, chuť a děti mu na trénink chodí s nadšením a těší se. Takový trenér pak na tréninku nemá 10 dětí, ale třeba 20.  Dokáže je udržet svým přístupem a nadchnout je. Každý z nás by se měl dokázat do svých svěřenců vcítit a dokázat s nimi komunikovat jazykem, který je pro ně přirozený. 

Tak je to definitivní! Sparta Praha, která v průběhu jarní části právě skončené sezóny, vypadla jak z boje o titul, tak o účast v kvalifikaci v Lize mistrů a zpovzdálí sledovala souboj obrozené Slavie a Plzně, oficiálně potvrdila, že do nové sezóny povede tým italský trenér Andrea Stramaccioni.

Mladý italský trenér, rodák z Říma, jež největší úspěchy dosáhl s juniorkou Interu Milán a vysloužil si tím angažmá u prvního týmu Interu Milán, kde vystřídal Claudia Ranieriho. S týmem ve druhé sezóně však skončil mimo příčky zaručující účast v evropských pohárech, což bylo pro ambiciózní klubové vedení málo a na lavičce skončil.