"Už to, že fotbal se svými požadavky na všechny složky výkonu řadí mezi nejnáročnější týmové hry, je dobrý důvod pro kvalitní zajištění péče o pohybový aparát, který je mnohdy zatěžován i těžšími úrazy, jež mohou hráče vyřadit na několik týdnů či déle z tréninkového procesu. Jaké to může mít důsledky pro jednotlivce nebo celé družstvo, si každý může jistě domyslet. Samotná prevence zranění je proto velmi důležitá," říká autorka prvního dílu seriálu Mgr. Martina Eliášová, která ho pojmenovala Rozcvičení a strečink v tréninkovém procesu ve fotbale. Celý seriál vychází z její bakalářské práce.

"Přestože v dnešní době je obvykle samozřejmé zahřátí a následný strečink s rozcvičením, mnohdy tato cvičení nejsou prováděna dostatečně a správně, tudíž se jejich efekt se nedostaví a riziko poškození se přirozeně zvyšuje," dodává autorka.

Autorka doufá, že naše poznatky z tohoto seriálu budou sloužit jako inspirace či návod, zkrátka zdroj informací pro všechny, kdo mají k fotbalu blízko. Minulý týden vyšel první díl s s názvem Rozcvičení ve fotbale (1.část).

Strečink

Slovo strečink pochází z anglického slova stretch, což znamená natažení, protažení. Ve sportovním odvětví je tento pojem, ve smyslu protažení svalové tkáně, známým termínem.

Funkční rozdělení svalových vláken

Abychom mohli dostatečně porozumět problematice strečinku, je nutné znát hlavní rozdíly mezi svaly fázickými a posturálními, přestože se v těle nevyskytují žádné svaly, které by byly výhradně jeden nebo druhý typ. Ve svalu jsou vždy zastoupeny oba dva druhy vláken, rozdíl je v procentuálním zastoupení jednoho či druhého - podle toho, která složka převažuje.

Svalová vlákna posturální jsou podle Fajfera (1990) svojí stavbou přizpůsobena jednak pro statickou funkci a jednak pro pomalou pohybovou činnost o nižší intenzitě vytrvalostního charakteru. Jsou odolnější vůči únavě a snadno regenerují. Mají tendenci k nadměrnému zvyšování klidového napětí – hypertonii vedoucí ke zkracování, zbytnění až ke ztuhnutí, proto je tyto svaly nutné preventivně uvolňovat a protahovat. Snadno, až nadmíru, se zapojují do pohybových programů a mnohdy tak nefyziologicky (nesprávně) nahrazují práci oslabených svalů.

Svalová vlákna fázická se vyznačují činností maximální a submaximální intenzity, kontrahují rychle a jsou také velice rychle unavitelná. Další jejich vlastností je nízké klidové napětí vedoucí k oslabení svalové hmoty, a proto je musíme posilovat. Atrofie způsobuje nadměrné zvětšování klidové délky. To vede k nedostatečnému zapojování do pohybových vzorců, a tudíž při posilování těchto svalů musíme zapojit vědomou kontrolu.(Bursová, 2005)

Knížetová, Kos (1989) uvádí, že v případě dysbalance mají tedy převahu svaly posturální (tonické) na úkor aktivity fázických svalů, jejichž činnost je reflexně tlumena.

Fázický systém má tlumivý vliv na antagonisty. Tonický systém pracuje tak, že současně inervuje agonistu (sval, který provádí pohyb) i antagonistu (provádí pohyb opačný) – Např. Při maximální izometrické kontrakci hamstringů dojde k izometrické kontrakci svalů na přední straně stehna, píše Bursová (2005).

Zdroje strečinku

Jsou dva proudy, odkud se strečink rozšířil do masové podoby, jakou známe dnes. Jednak navazují na empirii dávných systémů pocházejících ze staré Číny, Japonska a Indie (gymnastika Taj-dzí, Solin, Ušu, Hathajóga) a jednak z novodobých vědeckých poznatků anatomie, fyziologie a neurofyziologie, které využívá léčebná tělesná výchova. (Fajfer, 1990)

Knížetová, Kos (1989) poukazují, že spojením těchto metod je brán strečink jako nástroj nejen proti poškození hybného systému, ale i pro celkovou kultivaci pohybového projevu i výkonnosti.

Fyziologie strečinku

Protahovací cvičení jsou jediným prostředkem, jak obnovit normální fyziologickou délku zkráceným svalům a zachovat ji svalům, které mají ke zkrácení sklon.

Zkrácení svalu není jen otázka svalového napětí, i když se na něm zvýšený tonus (někdy až spazmus) zpravidla silně podílí. Podstatné je, že zkrácená je vazivová složka svalu, jeho skelet. Protahováním je možné tuto poruchu napravit. Musíme ale vědět, že sval má proti násilnému pasivnímu protažení ochranné mechanismy. Tvoří je především napínací reflex po podráždění svalových vřetének. Zapojeny jsou však i jemu podobné, byť ne tak dobře reagující reflexy z proprioreceptorů ve šlachách a některé další, které při strečinku nesmí vzniknout, uvádí Čermák (1998).

Pokud na tuto mimovolní ochranu svalů není brán ohled, riskuje se poškození nebo zranění pohybového aparátu, proto je dobré tyto nepodmíněné reflexy znát, rozumět jim a při cvičeních postupovat v souladu s nimi. (Zákostelský, 2002)

Reflexní děje důležité pro strečink

Napínací reflex

„Základním a společným rysem cíleného protahování svalů je cviky provádět tak, aby nevznikl napínací reflex.“ (Bursová, 2005)

Ve svalu máme mikroskopické útvary čití. Jsou to svalová vřeténka a šlachová tělíska. Jejich úlohou je transfer informace o napětí a délce svalu pro míchu a centrální nervový systém a v případě ohrožení podání podnětu k ochranné reakci, která ochrání sval před poškozením, sděluje Nádvorník (2002).

Podrážděním svalového vřeténka může vzniknout jednoduchá reakce, tzv. napínací reflex. Podnětem k jeho vzniku je prudké protažení svalu. Nastane-li tato situace, ať již nevědomá (uklouznutí) nebo vědomá (např. při švihových pohybech), dojde k velmi rychlému natažení svalu. Ten vzápětí reaguje stahem, který má obranný charakter a nastává automaticky. Tím se zajišťuje, aby se svalová vlákna při dalším eventuálním protažení až za hranici své fyziologické elasticity nepoškodila. Velikost této odpovědi je přímoúměrná k rychlosti a intenzitě protažení. (Nádvorník, 2002)

Mikrotraumata vzniklá natržením či přetržením svalových vláken se hojí jizvičkami a svalová tkáň se stává méně pružnou s menší funkčností. (Fajfer, 1990)

Princip strečinku je založen na pomalém protahování svalu, přičemž napínací reflex vůbec nevznikne. Protažení je účinnější a elasticita svalu není ohrožena.

Je třeba zdůraznit, že dráždivost svalových vřetének není stále stejná a může kolísat. V určitých situacích jsou vřeténka citlivější, reagují na protažení svalu rychleji a napínací reflex se vybaví již při malé intenzitě podnětu. Takové okamžiky nastávají, je-li člověk nervózní, neklidný, a také při pocitu bolesti. Z toho vyplývá, že strečinkové cviky jsou účinnější, pokud se provádí v klidu, pohodě, s maximální koncentrací a bez pocitu bolesti. (Nádvorník, 2000)

Ochranný útlum

Jiným typem reflexní reakce je ochranný útlum. Ten se pro strečinkové protahování „neobchází“, jak tomu bylo u napínacího reflexu, ale právě naopak se ho využívá. Podnět k jeho vzniku může vycházet ze šlachových receptorů. Jsou to šlachová tělíska, umístěná na přechodu svalu a šlachy. Jejich dráždivost je nižší než dráždivost svalových vřetének, a proto podnět musí být silný. Je jím jednak natažení šlachy, k němuž dochází při protahování svalu, ale také její napnutí při svalové kontrakci.(Bursová, 2005)

Nejsilnějším podnětem pro šlachová tělíska je izometrický stah, při němž se nemění délka svalu. Jakmile dosáhne izometrická kontrakce určité intenzity a podráždí receptory, jejich informace putuje po nervových vláknech do centrálního nervového systému a následně zpět do svalu jako příkaz ke zmírnění a utlumení svalového stahu. V důsledku toho se zmírní i tah na příslušnou šlachu. Čím mohutnější byla kontrakce, tím větší je následné uvolnění, popisuje Matějka (1999).

Takto vzniklý útlum a snížení svalového tonu (pod jeho klidovou úroveň) krátkou dobu přetrvává. Jestliže se začne s protahovacím cvikem v tuto chvíli, klade sval menší odpor a výsledek je lepší. Toto se využívá v některých metodách pomalého protahování. Protože podnětem právě popsaného ochranného útlumu je obvykle izometrický svalový stah, označuje se výsledek jako postizometrická relaxace. (Knížetová, Kos 1989)

Reciproční inervace

Reciproční inervace je umožněna spoluprací nervů. Znamená to, že když jeden sval (agonista) dostane nervový impulz ke stahu, dojde automaticky k relaxaci (tj. ochabnutí) opačně působícího svalu, antagonisty. Tento jev můžeme využít k dosažení relaxace ve svalech, které chceme protahovat.

Chceme-li například provádět strečink hamstringů, stáhneme čtyřhlavý sval stehenní v poloze modifikovaného překážkového sedu – sed s jednou dolní končetinou pokrčenou v koleně tak, aby se její chodidlo zevnitř dotýkalo druhého stehna. Vnější strana stehna a lýtka by měla být celou plochou na podložce, s výdechem předklon, nepokrčujeme propnuté koleno a pokusíme se k němu s trvalou kontrakcí kvadricepsu předklonit. (Alter, 1999)

Podstata protažení svalu

Podstatou protažení svalu je především postupné přemáhání pružného odporu vazivové složky, která se prodlužuje a povoluje. A to závisí nejen na intenzitě samotného protahovacího podnětu (síla, kterou protahujeme), ale i na době jeho působení, protože reakce vaziva trvá delší dobu.

Bylo ověřeno, že čas, který je potřeba k tomu, aby se plně projevila  pružnost vaziva, je 10 sekund. Obvykle se ale doporučuje výdrž v protahovací poloze 15 – 20 sekund. Ukázalo se, že další výdrž není odpovídajícím způsobem účinnější. Obnovení normální délky svalu je možné očekávat po 3 – 4 týdnech, uvádí Čermák (1998).  

 

TIP REDAKCE