Páteční odpoledne přináší závěrečný díl čtyřdílného seriálu, ve kterém náš spolupracovník Milan Holub čtenáře portálu trenink.com seznamuje se zkušenostmi, poznatky a svými radami od trenéra, který se opět i tyto prázdniny vydal s firmou Eurotech do Spojených států, aby zde pracoval jako fotbalový trenér mládeže v různých městech a státech USA.

Poslední čtvrtý díl jeho zápisků, který navazuje na první , druhou a třetí část reportáže s názvem Americké léto aneb Opět s fotbalem v Americe které vyšly v minulých týdnech.

Na začátku dubna tohoto roku se čtenáři trenérského portálu trenink.com měli možnost - prostřednictvím velmi čtivé a zajímavé reportáže autora a trenéra Milana Holuba - seznámit se způsobem jak se dostat do USA jako trenér, na co se jako trenér přivyklý evropským zvyklostem připravit a řadu užitečných rad, jak úspěšně tuto nelehkou úlohu zvládnout. To vše jste si mohli přečíst v článku Americké léto - pro ty, kteří chtějí trénovat mládež v USA.

Šest týdnů za mořem, pět různých míst, pět různých amerických rodin a léto je pryč.

Zbylo jen fotoalbum a vzpomínky na desítky nových známých, na nekonečné tříhodinové tréninky, na hordu dětí a den na pláži. Příjmy pokryly výdaje a zbylo i na pohledy a na pořádnou večeři před odletem.

Již víte, že na jihu USA mají za hřištěm v bažinách aligátory a na severu zase srnce. Rovněž jsem Vám napsal, že někteří trenéři cestují od plazů k jelenům dvě hodiny soukromým letadlem a jiní zase celý víkend autobusem. Nejspíš jsem, ale nenapsal jak "přežít" tříhodinový trénink v úmorném vedru s dětmi, které fotbal mnohdy, až tak nebere.

Základem je rozcvička. Firma Eurotech si zakládá na skupinovém rozcvičení. Každý hráč v kruhu kolem trenéra dostane plastový oranžový klobouček. Potom všichni udělají stejný počet kroků vzad, položí kužel na zem a vy máte vymezený prostor. Trenéři s trochou hroší kůže dokázali trápit děti různými formami hry na honěnou i tři čtvrtě hodiny. Samotnému mi to moc nešlo a tak jsem oproti firemní politice vždy začínal fotbalovou rozcvičkou s míčem (individuálně, dvojice, trojice) a teprve potom "zabíjel čas" v kruhu. Dalším bodem programu byla práce na míčové technice. Půlhodinka obratů, zasekávaček a jednoduchých cvičení s míčem vždy měla končit "fintou dne" a tak jednou to byla klička ala Cruyjjf, jindy otočka podle Zidana či Maradony, koloběžka, atd… Před tuto část jsem s chutí zařazoval cvičení na "rychlé nohy" a koordinaci a tak ke slovu přicházely kužely, kruhy a žebříky. Děti s chutí cupitaly a minuty běžely.

Každý den měl své hlavní téma. V pondělí přihrávky, v úterý zpracování míče, dále hra hlavou, defenzivní a útočná činnost a to vždy po třiceti až padesáti minutách. Následovala půlhodinka střelby a končily jsme hrou na dvě branky. Sečteno a podtrženo tři hodiny.

Pokud z paměti a zápisků vydoluji pár zajímavých cvičení, tak je uveřejním ve dnech a týdnech příštích. Dnes ještě dodám pár řádků o penězích a vášni.

Ve Fairmontu v Západní Virginii to byla spíš posedlost fotbalem než vášeň. Pokud tedy je posedlost víc než vášeň. My všichni dokážeme o fotbalu mluvit hodiny, celé dny, pořád. To nic, ale není ve srovnání s paní Pam Paughovou a jejím manželem Jimem. V minulé části jsem psal, že mne vozili na hřiště Fordem Explorer. Nebyla to pravda. Byl to Ford Expedition. Ten je větší. Měli dva stejné. Když jsem se ptal, proč, že mají dvě tak veliká auta. Odpověděli, že přeci proto, aby mohli odvézt celý tým na zápas. Jim je jen řidič. Pam rovněž trenérka. Před osmi lety nevěděli co je fotbal. Dcery začaly hrát a rodiče se začaly starat. Koupili dva velké Fordy, předplatili televizní kanál Soccer FOX TV, přečetli si několik příruček a zapadli do místní fotbalové komunity. Jednou pozvali na večeři podobně postižený manželský pár. Pamela napekla steaky, hamburgery a hot-dogy, nakrájela salát i chleby, uvařila kafe a vyndala vědro zmrzliny. Jedli jsme to od sedmi po půlnoci a celou dobu jsme mluvili jenom o fotbale. Ženy měli hlavní slovo. Sestavovaly tým, vymýšlely tréninky, určovaly taktiku a chlapi se občas přidali. Němě jsem na ně zíral s pusou dokořán.

Stejně vykulený jsem byl o dva týdny později na návštěvě u hlavního trenéra lepšího mládežnického klubu ve městě na pobřeží Atlantiku. Tentokrát, ale z vysokých koberců, výhledu na jachty v přístavu, bazénu ve třetím patře a životního stylu, který k tomu patřil.

Pamela s Jimem si koupili dva Expeditiony, aby mohli vozit děti na fotbal. Zde jsem zase viděl chlapa, který si mohl koupit všechny Fordy jenom proto, že rodiče vozí děti na fotbal.

Sami nejspíš znáte fotbal, který vás víc stojí než přináší (alespoň tedy co se peněz týká). Skoro bych řekl, že jste na tom jako Pam a Jim Poughovi a statisíce jiných amerických rodičů. Rozdíl snad bude v tom, že kvalita práce, kterou odvádíte nebude horší než tomu je u placených amerických trenérů.

Mnozí z vás vychovali hráče, co si vykopali na život na vysokých kobercích s Mercedesem v garáži a většina z vás na tom zbohatla asi jako Pam a Jim. Prostě vás to bavilo. Jen mne napadá jestli není čas to trochu změnit. Co Vy na to?

Hlasujte v nové anketě!

{moscomment}