Vývoj kopané podle Rinuse Michelse - Top trenéři (9.část)
- Podrobnosti
- Milan Holub
- Zobrazení: 16676
Devátá část seriálu na dříve popsaný vývoj kopané v posledních letech, který byl významně ovlivněn prací několika málo trenérů. Ti přišli s novinkami v taktickém pojetí, které zvýšily úroveň hry jejich týmů. V žádném případě se nejednalo o spontánní změny.
Dnešní článek navazuje na předchozí sedmý díl a osmý [7] [8].
Mario Zagalo a útočný fotbal
Od konce padesátých let měla brazilská fotbalová škola vliv na kopanou v Evropě. Během MS 1970 v Mexiku upoutalo hlavní pozornost brazilské pojetí přípravné a útočné fáze při rozestavení 4-4-2. Ve finále byl brazilský útočný styl opakem italského obranného "catenaccia", se kterým vyrukoval Helenio Herrera.
Brazilský trenér Zagallo v defenzívě spoléhal na vykrývání prostoru a každý hráč se musel zapojovat do obranné fáze. To bylo východiskem ofenzivního stylu hry, pro který měli Brazilci vhodné typy hráčů. Na tomto šampionátu jste mohli pozorovat jak se i tak jedineční fotbalisté jako byli Pele, Tostao, Rivellino či Jairzinho po ztrátě míče okamžitě vraceli na vlastní polovinu hřiště.
Z několika důvodů nebylo kromě Holandska mnoho mužstev, které dokázaly převzít tento styl hry. Za prvé, útočný fotbal je mnohem riskantnější a vyžaduje vynikající jednotlivce na každém postu a dále vyžaduje hráče, kteří byli vychováni v tomto duchu a je jim vlastní ofenzivní pojetí hry. Většina zemí tuto fotbalovou kulturu postrádá a trenéři obvykle nemají prostor experimentovat s různými herními styly. Herní styl mužstva vždy musí být realistický a přinášet výsledky.
Ideály jsou hezká věc, ale vítězství je jediné co platí.
Helenio Herrera a "catenaccio"
"Catenaccio" je oproti aktivnímu brazilskému stylu hry založené na rychlém protiútoku z pevné obrany. Za čtyřčlennou obranou se pohyboval hráč, kterému se říkalo "libero". Ve středu pole a na vlastní polovině se vycházelo z osobního bránění, při kterém se hráči po hřišti pohybovali ve dvojicích. V šedesátých letech byl s tímto stylem úspěšný italský trenér Helenio Herrera, který měl v Interu Milán vhodné typy vynikajících hráčů.
Brazilci ve stejné době hru tvořili místo, aby se spoléhali na protiútok. S tímto stylem vyhráli světový šampionát. To je důkazem toho, že k úspěchu se, při správném využitím kvalit jednotlivců a jejich podřízení taktickým potřebám týmu, lze dopracovat různými cestami.
Brazilské pojetí je riskantnější, ale pro diváky mnohem přitažlivější. Nicméně po úspěchu na MS v Mexiku nenašel aktivní fotbal mnoho napodobovatelů. Hrát aktivně je mnohem obtížnější. Na hráče se kladou větší nároky související se čtením hry a volby správného rozhodování s ohledem na týmovou taktiku. Spoléháte li na rychlé protiútoky, tak vám často stačí čekat na chyby protivníka v přípravné fázi a těch využívat. Tento styl se může rychle naučit a používat každé mužstvo a je zároveň méně zranitelný a tudíž úspěšnější.
Hra založená na útoku vyžaduje hráče, kteří od mládí byli vedeni k aktivnímu fotbalu, čehož při spoléhání na rychlý protiútok není potřeba.
Sir Alf Ramsey a konec typických křídelních útočníků
V šedesátých letech podobu anglického fotbalu určoval Sir Alf Ramsey. Angličtí trenéři do té doby používali typické křídelní útočníky. V přípravě na MS 1966 nahradil Sir Alf Ramsey klasická křídla záložníky, kteří měli více ofenzivních úkolů. Vzhledem k úspěchu na MS si toto rozestavení získalo velké množství stoupenců a stalo se základem pro systém 4:4:2.
Rinus Michels a totální fotbal s tlakem na míč
V sedmdesátých letech jsem do kopané vnesl dva strategické postupy v přípravné a útočné fázi, které ovlivnily vývoj fotbalu:
- totální fotbal (Ajax 1970)
- nátlakový útočný fotbal a "hon" na míč (MS 1974)
Základním rozestavěním bylo 4:4:2, ze kterého jsem často přecházel na 4:2:4, kdy ofenzivní záložník hrál čtvrtého útočníka. Totální fotbal byl výsledkem mého hledání cesty k přehrávání dobře organizovaných obran. K tomu bylo zapotřebí překvapivých řešení v přípravné a útočné fázi a proto jsem od hráčů vyžadoval neustálé změny, jak v jednotlivých řadách, tak mezi těmito řadami. Všichni hráči se směli zapojovat do přípravné a útočné fáze za předpokladu, že stále měli na zřeteli zabezpečení defenzivních povinností, což v rámci týmové taktiky kladlo vysoké nároky na jednotlivce.
Hlavním cílem "honu" na míč bylo co nejrychlejší znovuzískání držení míče po jeho ztrátě při útočné fázi na soupeřově polovině. Takovéto napadání v hloubi soupeřovi poloviny je možné pouze pokud všechny tři řady hrají blízko u sebe. Při tomto způsobu hry odkrýváte hodně prostoru za obránci na své polovině a tento prostor je zranitelný soupeřovým rychlým protiútokem.
Tento nátlakový fotbal v podstatě navazoval na totální fotbal. Po získání míče hluboko na soupeřově polovině bylo cílem dobití soupeřovi obrany v intencích totálního fotbalu.
Totální fotbal s tlakem na míč je divácky velice atraktivní a pro hráč velice obtížný ve smyslu plnění individuálních úkolů se zřetelem k týmové taktice.
Příprava mužstva vyžaduje náročný výběr hráčů a systematický postup. V letech 1974 až 1988 jsme v Holandsku měli k disposici vhodné typy hráčů, se kterými jsme dosáhli význačného vzestupu na mezinárodní scéně a to až k titulu vícemistrů světa a posléze k titulu mistrů Evropy na šampionátech konaných shodou okolností v Německu.
V přípravě na toto mistrovství jsme systematicky pracovali na strategii hry v přípravné fázi a především na správném načasování dlouhé přihrávky. Při taktických trénincích jsme se zaměřili na dokonalé zvládnutí taktických úkolů všemi hráči mužstva a to včetně náhradníků. K tomu jsme potřebovali pozitivní naladění hráčů. Trenér, který dokáže přesvědčit hráče o nutnosti zvládnutí tohoto úkolu, získává se správným taktickým projevem týmu rovněž vynikající prostředek upevňování týmové soudržnosti.
Naprosto stejná skupina hráčů, navíc o dva roky zkušenější, ale totálně propadla při MS 1990 v Itálii. O příčinách tohoto selhání bych mohl napsat celou knihu... Hlavní důvod, ale měl hodně co do činění s nefungující soudržností mužstva.
Franz Beckenbauer a 5:3:2
Po úspěchu Německa pod vedením Franze Beckenbauera vstoupila na scénu nová forma rozestavení a to 5:3:2 při obranné fázi s variantou 3:5:2 v přípravné fázi.
Novinkou v tomto rozestavení byli dva obránci, kteří osobně střežili útočníky soupeře a stoper, který při bránění hrál za nimi a v útočné fázi se pohyboval před nimi. Další novinkou byl obranný hráč u postraní čáry, který se zapojoval do přípravné fáze a útočné fáze, při kterých musel obhospodařovat postraní čáru po celé délce hřiště. Tento herní styl, který v útočné i obranné fázi měl nespočet variant, používala většina předních mužstev své doby.
Johan Cruijff a 3:4:3
Po mém odchodu z Ajaxu to byl Johan Cruijff, kdo měl podstatný vliv na další vývoj herního stylu. Snížil počet obránců na tři a vyžadoval ještě útočnější fotbal a to nejprve s Ajaxem a po té s FC Barcelona.
Hlavní strategickou novinkou byl středopolař na úkor obránce. Cílem byla větší kontrola nad středem hrací plochy a posílení přípravné fáze a to i za cenu zvýšeného rizika. Styl hry klade vysoké nároky na fotbalovou inteligenci hráčů středové řady a úspěch tohoto systému závisí na vysoké kvalitě jednotlivých hráčů a mezi trenéry nemá mnoho zastánců. Já tento systém pokládám jen za jakousi variaci klasického rozestavění 4:3:3.
Louis van Gaal a další rozvoj 3:4:3
Louis van Gaal dále rozvinul systém 3:4:3. V aspektech týmové taktiky pracuje van Gaal ještě systematičtěji než Johan Cruijff a využívá mladých fotbalistů speciálně připravovaných pro tento styl hry. V porovnání s "totálním fotbalem" je zde méně prostoru pro improvizaci a změny pozic, zatímco úkoly hráčů v přípravné fázi jsou zvládnuté do nejmenších detailů.
{moscomment}