Stadión Ajaxu je futuristická stavba z jiného století. To již víte od Jaromíra Bosáka z přenosů Champions League. Fotbalový stánek AZ 67 Alkmaar je pro změnu jako z jiné planety. Najednou se vedle dálnice z Amsterdamu objeví obrovská, nablýskaná, červenočerná bedna od banánů a jste tady.

Slečna v recepci vám potvrdí, že první mužstvo trénuje od 10,30 na vedlejší ploše hned vedle parkoviště. Ve Fan-shopu si nekoupíte ani dres ani hrneček. Ne snad, že by bylo zavřeno, ale kdo by si kupoval hrneček barvách AZ. To se radši jdete podívat před parkoviště na Louise van Gaala.

Ale ouha. Louis nikde. Před vchodem dva televizní štáby, pár strejců na kole a vy - tedy já. Na trávníků šest náhradníků, dva asistenti a nikdo jiný. Nesprávně vás napadne, že ostatní si asi ještě něco povídají v útrobách stadiónu. Není tomu tak. Trénují na hlavním hřišti a Louis nechce, aby je nikdo viděl, protože za dva dny hrají s Bragou a co kdyby za dveřmi byl špión.

Škvírou zpoza vjezdu pro sekačku je vidět kousek z jedné poloviny hřiště. Červení hrají proti modrým. Balón jde od gólmana ke krajnímu obránci a dál do kombinace. Když to nejde dopředu, tak to vrátí zpátky, otočí si to přes zálohu nebo až přes obranu a zkusí to znovu na druhé straně. Trenér je hodně hlasitý a málo spokojený.

Po ztrátě míče jdou všichni zpátky a začíná se znovu od brankáře ke krajnímu obránci. Pán dívající se vedlejší škvírou, potvrzuje, že takto to probíhá již skoro dvě hodiny, od té doby co začali. Do notýsku si nejspíš zapisuje, že neradi ztrácí míč a nejspíš vypozoroval, kdy a jak z přípravné kombinace zrychlí do finální fáze.

Svou škvírou mám potíže spočítat kolik jich vlastně je. Vypadá to, že hrají 11 na 11, ale bez záruky. Na sto procent, ale vím, že po ztrátě míče v přípravné kombinaci není pan Gaal zrovna "happy".

V závěru hrají patnáct minut na dvě bez trenérova přerušování. Trenér mi zmizel ze zorného pole a objevil se zase až před odchodem do šaten. Nakopal hromadu míčů k rohovému praporku a šlo se na standardky. Z těch má škvíra zabírala jenom hráče kopajícího roh, ale co se dělo před brankou zůstalo tajemstvím.

Hned za stadionem končí dálnice a když zahnete u McDonalda doprava a potom zase doprava tak dojedete k mládežnickému tréninkovému centru. To je podstatně skromnější než v případě Ajaxu. Technické zázemí s restaurací v patrové budově a za ní vyrovnaná hřiště. Jedno krásně travnaté, další dvě s umělým povrchem té poslední generace a to další zase přírodní. V půl třetí začala na umělce trénovat juniorka.

Torzo juniorky. Zbytek byl zřejmě dopoledním "sparingpartnerem" A mužstvu na hlavním stadionu. Trenér, osm hráčů, 32 míčů, přenosná branka asi osm metrů za vápnem proti normální brance. Žádný brankář a žádné předchozí rozcvičení. Hráči začali u hromady míčů za brankovou čarou mezi malým a velkým vápnem. Po jednom doklusali před přenosnou bránu a lehce vystřeli. O trochu rychleji oběhli přenosku, přeběhli zpátky na druhou stranu, oběhli branku, vzali si další míč a znova to samé. Běhali pomalu a stříleli lehce. Asi rozcvičení.

Každý šel čtyřikrát a tak se všechny míče dostali do přenosné branky. Cvičení se tedy opakovalo z druhé stranu s lehce vyšší intenzitou. A potom zase to samé a ještě jednou. Při pátým opakování si hráči před střelou narazili s trenérem a trefili prázdnou branku. Tempo sedmdesátiprocentní, střelba pravou nohou a potom zase levou. Další variantou byla narážečka s trenérem, zpracování a střela. Po větší půlhodině běhání do kolečka přišla první a jediná výraznější změna.



Hráč musel trefit branku vzduchem z asi 25 metrů, kdo netrefil tak šel znovu a ostatní v klidu čekali do té doby než se mu to podařilo. Po úspěšném pokusu hráč zrychlil do mírného sprintu a z voleje vystřelil míč, který mu trenér hodil rukou. S tímto si vystačili dalších více než dvacet minut. V půl čtvrté to sbalili a šli domů.

Před třetí hodinou se na druhé umělce začali objevovat hráči z mužstev do 14 a 15 let. Trenéři přišli přesně ve tři. Od, za bránou postávajících rodičů, vím, že žáci jsou ze širokého okolí a někteří výjimečně až z Amsterdamu (40 - 50 km). Kluci trénují čtyři i pět dní v týdnu a v některé dny i dvakrát denně s tím, že ze školy a potom i domů je svážejí malé mikrobusy.

Oba trenéři před několika málo roky v Alkmaaru hráli. Každý trenér má jednoho asistenta. Těmi jsou studenti vyšší střední sportovní školy se specializací fotbal a praxe v klubech je součástí jejich studia.

Trenér staršího mužstva nechával svému asistentovi více prostoru než tomu bylo u druhého týmu. Obě mužstva začala s rozcvičením na své půlce umělky a po odchodu rezervy se starší tým přesunul na druhé hřiště.

Přibližně čtvrthodinové rozcvičení obou skupin proběhlo bez míče. Začalo lehkým výklusem po areálu, pokračovalo běžeckou abecedou a skončilo několika variantami hry na honěnou.

Mladší tým se po té rozdělil do trojic se dvěmi míči rozestavěných asi šest metrů od sebe ve třech řadách. Krajní trojice měla po straně na straně ještě jednoho hráče, na kterého se nedostali partneři do skupinky. Ve třiceti až pětačtyřicetivteřinových intervalech se hráči měnili na pracovišti uprostřed a v lehce svižném tempu pracovali dle pokynů trenéra s míči střídavě nahrávanými z jedné a druhé strany. Nahrávka prvním dotykem, nahrávka po zpracování, zpracování - otočení - pár kroků - zasekávačka a zpětná nahrávka, to samé plus dvě zasekávačky navíc - odehrání volejem placírkou - volej přímým nártem - hlava (u naprosté většiny hráčů vynikající technika se záklonem, dopředným pohybem těla a agresivním odehráním) - prsa, koleno a odehrát - a tak dál.

Trenér byl hodně aktivní a zdůrazňoval nutnost správného provedení, ve výměnách sám ukazoval postavení těla, stojné nohy, zpracování a podobně. Trenér během cvičení od hráčů důrazně vyžadoval, aby si nahlas a zřetelně zakřičeli o každou vyžadovanou přihrávku a tím, aby došlo k načasování a hráči si zároveň podvědomě fixovali, že k přihrávce jsou potřeba minimálně dva hráči - jeden přihrává a druhý přijímá. Cvičení probíhala v nezvykle lehkém tempu, hráči se soustředili, nehledali stále míč za zábradlím, nikdo se nebavil o počasí ani o tom jaké to bude večer v tanečních, ale všichni soustředěně plnili své úkoly. Po protočení na středové pozici ještě v klidu počkali až se dostane na čtvrtého hráče z krajní skupiny a až po té trenér předvedl další cvičení.

Po stejných přibližně 40 minut se starší tým na druhé straně věnoval ještě monotónnější činnosti. Hráči ze dvou zástupů si na vzdálenost asi 12 metrů přihrávali míč a po přihrávce přebíhali na druhou stranu. Při 15 hráčích se jednalo o poměr zatížení 1:14 v lehkém tempu.

Míč byl dle pokynů trenéra odehráván levou či pravou nohou a to prvním dotykem či až po zpracování a případném krátkém vedením se změnami směru.Trenér průběžně upravoval vzájemné postavení zástupů a hráči tak byli nuceni přihrávat do různých úhlů. Po celých téměř 45 minut všichni pracovali velice soustředě a míč většinou držel pevně na zemi.

Před lety jsem viděl rozhovor s trenérem americké NBA, který říkal, že basket se stává z jednoduchých činností při kterých se nesmí udělat chyba a proto při tréninku hráči musí do nekonečna tyto jednoduché činnosti opakovat, aby v nich při zápase nechybovali.

V Alkmaaru mi to odpoledne přišlo, že trenéři vycházeli z podobné filozofie. Téměř po hodině následovala hra. Mladší tým hrál mezi velkým vápnem a půlící čárou na udržení míče 6 : 6 se dvěmi barevně odlišenými hráči v poli a dalšími dvěmi postavenými za užší stranou, kteří hráli prvním dotykem vždy s mužstvem držícím míč.

Starší tým měl brankáře v normální brance a na druhé straně byla na vzdálenější straně kruhu menší přenosná branka (2x5) do které mužstvo s brankářem mohlo skórovat jen prvním dotykem. Hrálo se osm proti sedmi. Hra vždy začínala rozehrávkou od gólmana ke krajnímu obránci a poté se mužstvo otáčením míče přes obranu snažilo dostat přes střed hřiště a připravit ze strany finální nahrávku na zakončením prvním dotykem. Po ztrátě míče hra normálně pokračovala až do zakončení jedním či druhým mužstvem.

Po celou dobu si hráči drželi pozice s tím, že hráči se pohybovali a případně prolínali po délce hřiště a nikoliv po šířce. Trenér vyžadoval, aby mužstvo s míčem při rozehrávce hrálo přes volné hráče (často přes krajní obránce) a případná kolmá přihrávka mohla jít i obsazenému útočníkovi, který si často sbíhal proti míči a mnohdy volil zpětnou přihrávku na volné záložníky či obránce.

Po dvaceti minutách to hráče přestávalo bavit, ale trenéři je ještě nechali asi deset minut trápit i přes to, že kvalita v závěru byla dost nízká. Mladší tým v tu dobu již hrál na dvě branky bez omezení. Trénink obou žákovských mužstev skončil po devadesáti minutách odnesením přenosných branek. Bez vyklusání či strečinku. Jen poražení v zápase mladších žáků se za trest trochu proběhli od čáry k vápnu a několikrát tam i zpět.

Třicet minut po tréninku již převlečení borci nastupovali do čekajících mikrobusů, případně k rodičům a odjížděli domů. Na umělé trávě v tu dobu již probíhali čtyři zápasy jakéhosi rekreačního turnaje v malé kopané. října 2006.

{comment}