Dnes navazujeme na předcházající díl, který vyšel na stránkách trenérského magazínu trenink.com během středečního odpoledne. Čtrnáctou část seriálu připravil autor Milan Holub, který například nedávno zaujal naše čtenáře obsáhlou a čtivou reportáží z nizozemského klubu AZ Alkmaar s názvem Tréninky žákovských mužstev (14-15 let)v klubu AZ 67 Alkmaar.

Čtrnáctá část Výhody a nevýhody různých organizačních forem opět nevede zbytečné a nekonečné diskuze o tom, které rozestavení je nejlepší. U každého rozestavení je trenérovým úkolem plně využít jejich výhod a eliminovat slabá místa. Žádné rozestavení samo o sobě nezaručuje úspěšný výsledek. Se všemi systémy lze vyhrávat i prohrávat.

Rozhoduje způsob realizace. Způsob, kterým jednotliví hráči v konkrétním zápase plní úkoly vyplývající ze zvoleného rozestavení. V minulém díle jsme se zaměřili na rozestavení 5:3:2, dnes se podíváme na další.

Systém rozestavení 4:4:2

Výhodou rozestavení 4:4:2 je, že máte k dispozici dostatek hráčů pro obrannou činnost a přípravnou fázi. Nevýhodou může být - a často si toho všímám u italských mužstev -, že oba útočníci jsou příliš daleko a tak odříznuti od mužstva. To je důvod proč stále častěji vidíme jednoho vysunutého útočníka se schopností pracovat na velkém prostoru po celé šířce hřiště a zároveň schopného udržet míč. Za tímto útočníkem hraje tvořivý hráč. Velcí hráči na této pozici, kteří vedou útočnou fázi, jsou například Zidane v Juventusu nebo Zola v Chelsea. Skvěle dokáží dostat míč pod kontrolu, udržet míč, případně přejít přes hráče a přesně nahrát.

Italským mužstvům (ale i jiným) brání ke správnému zvládnutí rozestavení 4:4:2 nedostatek vhodných typů na místa krajních záložníků. Podobně jako při rozestavění 5:3:2 musí tito hráči při zápase pokrýt obrovský prostor. Tito hráči musí být všestranní a mistrně zvládat své úkoly ve všech třech fázích hry. Středoví záložníci musí záložníky na stranách dostat do hry, aby krajní záložníci neměli tendenci se stahovat do středu hřiště.

Italská verze 4:4:2 je založená na větším množství hráčů s obranými úkoly. Jeden ze záložníků se při bránění musí vrátit dozadu vykrývat prostor ve středu obrany. Italští útočníci hrají důležitou roli. Musí být schopni udržet míč a zvládat souboje jeden na jednoho. Hodně týmů má starosti s hledáním vhodných hráčů pro kraj středové řady, schopných zvládat ofenzivní úkoly v křídelním prostoru. Tito hráči často začínali jako obránci či středopolaři a najednou se od nich vyžaduje, aby po straně hřiště přešli přes hráče a k tomu přidali kvalitní centr. Hráčů s těmito schopnostmi není mnoho.

V Holandsku při rozestavění 4:3:3 zase musíme křídelní útočníky naučit jak zvládat obranné úkoly. Jednodušší, ale je naučit útočníka bránit, než obránce či záložníka předělávat na křídelního útočníka. To je logické, protože bořit je vždy snazší než tvořit. Takový hráč jako David Beckham z Man United je penězi k nezaplacení. Jedná se o skvělého záložníka, který je famózní v útočné fázi. Svého času jsme v Ajaxu měli Finidi George, který byl skvělý v útoku i v záloze.

Systém rozestavení 4:3:3

Zvolením tohoto systému dáváte najevo, že hodláte určovat rytmus hry. Není to snadné rozhodnutí a jen málo trenérů sáhne po tomto rozestavení a ještě méně jich žije za hranicemi Holandska. Chcete hrát na soupeřově polovině a tím pádem bude vaše obrana postavená daleko od své branky. Soupeři tím dáváte spoustu prostoru na vlastní půli k rychlým a nebezpečným protiútokům. Z toho vyplývá, že musíte minimalizovat ztráty míče v přípravné fázi.

Vaší velkou výhodou je, že budete hrát před soupeřovou brankou. Další výhodou je skutečnost, že díky hráčům v křídelních prostorech máte obsazenou celou šíři hřiště při ztrátách míče. K tomu přidejte velký operační prostor ve středu hrací plochy. Ke správnému zvládnutí tohoto systému je nutná taktická vyspělost středových hráčů.

Při ztrátě držení míče je mužstvo hrající v rozestavení 4:3:3 zranitelné v zápasech s mužstvy, které mají dobře zvládnutý účinný rychlý protiútok. Takový tým proto potřebuje pevnou obranou řadu tvořenou fyzicky i mentálně silnými obránci schopnými hrát jeden na jednoho a zároveň dokonale pozičně. Střední obránce musí být extrémně rychlý, protože jeho kolega ze stoperské dvojice se v přípravné fázi zapojuje do kombinace ve středu pole a nezajišťuje svého partnera. Nikdy nemůžete hrát systémem 4:3:3, když nemáte rychlé obránce, kteří vynikají v osobních soubojích a zároveň jsou pozičně na výši a ovládají velký prostor.

Odstrašujícím příkladem zde může být mužstvo Ajaxu vedené Mortenem Olsenem a Janem Woutersem v neúspěšné sezóně 1998/99. Obránci postrádali individuální kvality a tento handicap nedokázali šikovní útočníci kompenzovat. Situaci nepomohli ani pouze průměrní hráči středové řady.

Ajax a holandské národní mužstvo často praktikují systém 3:4:3. Toto rozestavení je náročné na hráče středové řady, kteří se musí pohybovat po celé hloubce hřiště jako jedna taktická formace. I zde nabízíte soupeři hodně prostoru na vlastní polovině a obzvláště mužstva na mezinárodní úrovni toho dokáží využít.

Nezáleží na tom jaké zvolíte rozestavení. Trenér, ale nikdy nesmí sáhnout po systému, pro který nemá vhodné typy hráčů. Stejně tak trenér při volbě rozestavení nikdy nesmí podlehnout tlaku sdělovacích prostředků, okolí a veřejného mínění. V roce 1988 jsem se sám stal důkazem pro toto tvrzení. Po úspěchu na Mistrovství Evropy jsem začal trénovat německý Bayer Leverkusen a podlehl jsem tlaku managementu, který požadoval, aby jejich tým praktikoval ofenzivní holandský styl, ačkoliv na to neměl vhodné typy hráčů. Byla to katastrofa. Hráči postrádali odvahu a sebedůvěru, což jsou základní pilíře útočného fotbalu a navíc jim chyběla potřebná taktická vyzrálost. Dobré úmysly byly k ničemu, když chyběly schopnosti je realizovat.

Nicméně zde není na místě kritizovat hráče, ale všechnu vinu musím vzít na sebe. Sám jsem je do té situace dostal. Chcete li opravdu hrát útočný fotbal, tak musíte začít s rozvojem potřebných dovedností již u vašich mládežnických družstev. Ze dne na den to nejde a nepůjde.

{moscomment}