Nebývá zvykem, aby při rozhovoru s trenérem druholigového týmu, v tomto případě Dynama České Budějovice, byl mezi jeho svěřenci vicemistr a semifinalista mistrovství Evropy, rekordman v počtu startů za národní mužstvo a pravděpodobně účastník mistrovství světa v Německu 2006.

Karel Poborský začínal Třeboni a v místním klubu podnikl první krůčky k budoucí slávě. V šestnácti letech jej vytáhly České Budějovice do první ligy a pak už věci dostaly prudký spád.

S hráčem, který prošel třemi zahraničnímu velkokluby Manchester United, Benfika Lisabon a Lazio Řím a svou profesionální kariéru pravděpodobně chtěl zakončit ve službách Sparty Praha si v průběhu tréninkové jednotky povídal Kamil Turoň.

Karel Poborský, České Budějovice - fitness studio

Probíhá zde posezonní období a fotbalisté mají tuto přípravu do 27.11.2005, pak nastupují dovolenou.

Moje první otázka je: Karle, co máte a nemáte rád na tréninkách? Když to vezmu z celkového hlediska jako hráče a myslím tím u všech trenérům?

Tak já třeba nemám rád, když se dělá, neboli když se běhají vytrvalostní běhy, takové ty dlouhé běhy. Takových těch monotónních v jedné rychlosti na nabrání vlastně kondice, to já moc rád nemám, naopak zase, když už je ten trénink zaměřen do rychlosti, výbušnosti, tak naopak to mám rád, troufám si říci, že to je v mojí hře asi přednost taková výbušnost a dynamika, takže se tomu dost věnuji a to mám asi rád. A samozřejmě jako každý fotbalista, jakmile je to trénink s míčem, tak je vždycky zajímavější.

Jak se liší tréninky tady v Budějovicích ve Spartě, popřípadě v reprezentaci?

Zatím pro mě jsou to tři úplně odlišné polohy. V Budějovicích já jsem přišel téměř v konci sezóny, takže ty síly už ubývaly a více se kladl důraz na to regenerovat, vlastně odpočívat, hodně strečinku, hodně nácviků s míčem, už se nepracovalo vlastně do síly, bylo to takové to období ke konci sezóny, takže to, jak se tady bude nabírat kondice a to, to mě teprve čeká, to nemůžu posoudit.

Co se týká Sparty, tam naopak spíše ty tréninky většinou byly zaměřeny na takovou dovednost, na herní nácviky, na různé kombinace, protože prostě ta kvalita tam byla hráčská a bylo potřeba jí využít, takže se to hodně zdokonalovalo a reprezentace, to je asi taková kapitola sama pro sebe, protože tam se sejdeme vždycky jenom na týden, vždycky přijedeme po zápase všichni, takže první 2 dny se věnujeme regeneraci a je to formou spíš výklusů a hodně strečinku, masáže, všelijaké vodoléčby a takové.

Vlastně až od toho 3. dne další 2-3 dny do zápasu se věnujeme vesměs nácviku herních situací, standardních situací a tak, takže reprezentace to je trošku mimo.

Jak dlouho asi reprezentační tréninky trvají?

Je to vesměs do hodiny čistého času se vším všudy, což znamená nejdřív nějaké zahřátí formou lehkého běhu, pak hodně strečinku, hodně protažení, pak už trošičku do takového jakéhosi zadýchání, zahlcení, takové rychlejší běhy, všechny možné formy her, spíše takovou zábavnou formou, pak tam bývají nějaké kombinace na půl hřiště, takže tam už se pracuje na 100 % a závěr buď bývá střelba nebo nějaké formy fotbalu vesměs na polovině hřiště a tam se jde taky na 100 %. Trénink končí znova výklusem a strečinkem, což zabere asi tak hodinu čistého času.

Působil jste i ve třech zahraničních klubech, můžete srovnávat samozřejmě. Je v zahraničí velký rozdíl oproti metodám českých trenérů?

Já si troufám říci, že dneska už ne, dneska už ti trenéři v ČR a trenérské školy jsou na velice dobré úrovni se spoustou profesorů, kteří ví o čem mluví, jezdí sem na stáže i spousta zahraničních trenérů, zahraničních odborníků, zase naopak čeští trenéři jezdí na stáže do zahraničních klubů, takže vesměs už je ta úroveň na profesionální bázi všude stejná.

A v cizině oproti Čechám, kde je většinou příprava samozřejmě o běhání, troufám si říci, že v Itálii asi něco takového není. Překvapilo vás něco v cizině, na co nezapomenete?

Tak je pravda, že v ČR vzhledem ke klimatickým podmínkám je ta pauza mnohem delší než všude jinde v Evropě, vesměs všechny soutěže vypadnou třeba na 14 dní jenom, takže tam o nějaké přípravě není ani řeč, tam spíš ta příprava fyzická se připravuje na léto, ale je to zase formou, troufám si říci, mnohem mírnější, než tady v ČR, což mě překvapilo, ale na tom hřišti to pak není znát, ti hráči se vlastně dobíjejí, když to tak můžu říci, spíš do dynamiky, výbušnosti a takové, je tam menší důraz na delší tratě a dlouhé běhy, což mě osobně vyhovovalo.

A nějaké to překvapení? Co se u nás třeba nedělá.

Překvapení asi ne, opravdu, dneska už je ta trenérská funkce, když to tak řeknu, na tak vyspělé úrovni tady u nás, že ten fotbalový svět profesionální je všude stejný.

Momentálně jsme v posilovně (rozhovor se odehrával v jedné z posiloven v Č.Budějovicích), jak často chodíte ještě Vy do posilovny?

Záleží to na tom, jak často hrajeme, jakmile v týdnu máme 2 zápasy, tak do posilovny nejdu, jakmile máme jenom jeden zápas v týdnu, tak se snažím nejméně jednou týdně v posilovně být, nabrat nějakou sílu nebo spíš oživit to svalstvo, aby neuvadalo, spíš ho tak držet při životě, aby prostě ta sezóna, aby to tělo tu sezónu zvládlo celou a tu sílu jako takovou nabíráme zase v těch mezicyklech, kdy se nehraje v těch přípravách, takže přes rok se spíš udržuji.

Viděl jsem, že se věnujete i samozřejmě strečinku jako každý hráč, děláte toto cvičení i doma, když máte volno?

Doma, že bych dělal jenom strečink, ne - ale musím říct, že je mi 33 let, takže v tomhle věku tělo strečink potřebuje a zvykne si už i na nějakou zátěž, takže když mám den volna, tak musím říci, že dneska jdu do lesa nebo se psem se proběhnout, vyklusat na hodinku a potom si samozřejmě udělám strečink, aby to tělo tu únavu co nejdříve vyplavilo, aby bylo znovu připravené na další dávky další den.

Co byste poradil trenérům jako hráč, že to vidíte ze své stránky, kde by měli ubrat a kde naopak přibrat, myslím tím samozřejmě i psychologii a prostě přístup k tomu hráči?

Nejdůležitější bude to, co jste říkal, vůbec ten přístup k tomu hráči, protože každý hráč je odlišný, každý hráč potřebuje něco jiného, takže je důležité, aby tam vládla komunikace mezi trenérem a hráčem, aby prostě ten trenér věděl, kdy pro toho určitého hráče už je toho moc a naopak pro některého je to málo, takže jestli je něco podle mě nejdůležitější v trenérské práci, tak je to komunikace s hráčem.

Co budete dělat po skončení aktivní kariéry? Stanete se také trenérem?

Ne, já se trenérem nestanu, mně toto povolání neláká a asi nikdy lákat nebude, ale samozřejmě u sportu v nějaké formě zůstanu, rekreačně si troufám říci, že mě to asi nikdy nepustí, protože fotbal mám rád, hraji hokej, hraji tenis, hraji golf, takže sport je součástí mého života a na tom se asi nic nezmění.

{moscomment}