Poslední článek tohoto pracovního týdne bude během zamračeného pátečního odpoledne, na stránkách trenérského internetového magazínu trenink.com, patřit deváté části seriálu autora Milana Holuba, který si již pro čtenáře připravil úspěšný článek Americké léto - pro ty, kteří chtějí trénovat mládež v USA.

Devátá část seriálu na dříve popsaný vývoj kopané v posledních letech, který byl významně ovlivněn prací několika málo trenérů. Ti přišli s novinkami v taktickém pojetí, které zvýšily úroveň hry jejich týmů. V žádném případě se nejednalo o spontánní změny.

Dnešní článek navazuje na předchozí sedmý díl a osmý [7] [8].

Mario Zagalo a útočný fotbal

Od konce padesátých let měla brazilská fotbalová škola vliv na kopanou v Evropě. Během MS 1970 v Mexiku upoutalo hlavní pozornost brazilské pojetí přípravné a útočné fáze při rozestavení 4-4-2. Ve finále byl brazilský útočný styl opakem italského obranného "catenaccia", se kterým vyrukoval Helenio Herrera.

Brazilský trenér Zagallo v defenzívě spoléhal na vykrývání prostoru a každý hráč se musel zapojovat do obranné fáze. To bylo východiskem ofenzivního stylu hry, pro který měli Brazilci vhodné typy hráčů. Na tomto šampionátu jste mohli pozorovat jak se i tak jedineční fotbalisté jako byli Pele, Tostao, Rivellino či Jairzinho po ztrátě míče okamžitě vraceli na vlastní polovinu hřiště.

Z několika důvodů nebylo kromě Holandska mnoho mužstev, které dokázaly převzít tento styl hry. Za prvé, útočný fotbal je mnohem riskantnější a vyžaduje vynikající jednotlivce na každém postu a dále vyžaduje hráče, kteří byli vychováni v tomto duchu a je jim vlastní ofenzivní pojetí hry. Většina zemí tuto fotbalovou kulturu postrádá a trenéři obvykle nemají prostor experimentovat s různými herními styly. Herní styl mužstva vždy musí být realistický a přinášet výsledky.

Ideály jsou hezká věc, ale vítězství je jediné co platí.

Helenio Herrera a "catenaccio"

"Catenaccio" je oproti aktivnímu brazilskému stylu hry založené na rychlém protiútoku z pevné obrany. Za čtyřčlennou obranou se pohyboval hráč, kterému se říkalo "libero". Ve středu pole a na vlastní polovině se vycházelo z osobního bránění, při kterém se hráči po hřišti pohybovali ve dvojicích. V šedesátých letech byl s tímto stylem úspěšný italský trenér Helenio Herrera, který měl v Interu Milán vhodné typy vynikajících hráčů.

Brazilci ve stejné době hru tvořili místo, aby se spoléhali na protiútok. S tímto stylem vyhráli světový šampionát. To je důkazem toho, že k úspěchu se, při správném využitím kvalit jednotlivců a jejich podřízení taktickým potřebám týmu, lze dopracovat různými cestami.

Brazilské pojetí je riskantnější, ale pro diváky mnohem přitažlivější. Nicméně po úspěchu na MS v Mexiku nenašel aktivní fotbal mnoho napodobovatelů. Hrát aktivně je mnohem obtížnější. Na hráče se kladou větší nároky související se čtením hry a volby správného rozhodování s ohledem na týmovou taktiku. Spoléháte li na rychlé protiútoky, tak vám často stačí čekat na chyby protivníka v přípravné fázi a těch využívat. Tento styl se může rychle naučit a používat každé mužstvo a je zároveň méně zranitelný a tudíž úspěšnější.

Hra založená na útoku vyžaduje hráče, kteří od mládí byli vedeni k aktivnímu fotbalu, čehož při spoléhání na rychlý protiútok není potřeba.

Sir Alf Ramsey a konec typických křídelních útočníků

V šedesátých letech podobu anglického fotbalu určoval Sir Alf Ramsey. Angličtí trenéři do té doby používali typické křídelní útočníky. V přípravě na MS 1966 nahradil Sir Alf Ramsey klasická křídla záložníky, kteří měli více ofenzivních úkolů. Vzhledem k úspěchu na MS si toto rozestavení získalo velké množství stoupenců a stalo se základem pro systém 4:4:2.

Rinus Michels a totální fotbal s tlakem na míč

V sedmdesátých letech jsem do kopané vnesl dva strategické postupy v přípravné a útočné fázi, které ovlivnily vývoj fotbalu:
- totální fotbal (Ajax 1970)
- nátlakový útočný fotbal a "hon" na míč (MS 1974)

Základním rozestavěním bylo 4:4:2, ze kterého jsem často přecházel na 4:2:4, kdy ofenzivní záložník hrál čtvrtého útočníka. Totální fotbal byl výsledkem mého hledání cesty k přehrávání dobře organizovaných obran. K tomu bylo zapotřebí překvapivých řešení v přípravné a útočné fázi a proto jsem od hráčů vyžadoval neustálé změny, jak v jednotlivých řadách, tak mezi těmito řadami. Všichni hráči se směli zapojovat do přípravné a útočné fáze za předpokladu, že stále měli na zřeteli zabezpečení defenzivních povinností, což v rámci týmové taktiky kladlo vysoké nároky na jednotlivce.

Hlavním cílem "honu" na míč bylo co nejrychlejší znovuzískání držení míče po jeho ztrátě při útočné fázi na soupeřově polovině. Takovéto napadání v hloubi soupeřovi poloviny je možné pouze pokud všechny tři řady hrají blízko u sebe. Při tomto způsobu hry odkrýváte hodně prostoru za obránci na své polovině a tento prostor je zranitelný soupeřovým rychlým protiútokem.

Tento nátlakový fotbal v podstatě navazoval na totální fotbal. Po získání míče hluboko na soupeřově polovině bylo cílem dobití soupeřovi obrany v intencích totálního fotbalu.

Totální fotbal s tlakem na míč je divácky velice atraktivní a pro hráč velice obtížný ve smyslu plnění individuálních úkolů se zřetelem k týmové taktice.

Příprava mužstva vyžaduje náročný výběr hráčů a systematický postup. V letech 1974 až 1988 jsme v Holandsku měli k disposici vhodné typy hráčů, se kterými jsme dosáhli význačného vzestupu na mezinárodní scéně a to až k titulu vícemistrů světa a posléze k titulu mistrů Evropy na šampionátech konaných shodou okolností v Německu.

V přípravě na toto mistrovství jsme systematicky pracovali na strategii hry v přípravné fázi a především na správném načasování dlouhé přihrávky. Při taktických trénincích jsme se zaměřili na dokonalé zvládnutí taktických úkolů všemi hráči mužstva a to včetně náhradníků. K tomu jsme potřebovali pozitivní naladění hráčů. Trenér, který dokáže přesvědčit hráče o nutnosti zvládnutí tohoto úkolu, získává se správným taktickým projevem týmu rovněž vynikající prostředek upevňování týmové soudržnosti.

Naprosto stejná skupina hráčů, navíc o dva roky zkušenější, ale totálně propadla při MS 1990 v Itálii. O příčinách tohoto selhání bych mohl napsat celou knihu... Hlavní důvod, ale měl hodně co do činění s nefungující soudržností mužstva.

Franz Beckenbauer a 5:3:2

Po úspěchu Německa pod vedením Franze Beckenbauera vstoupila na scénu nová forma rozestavení a to 5:3:2 při obranné fázi s variantou 3:5:2 v přípravné fázi.

Novinkou v tomto rozestavení byli dva obránci, kteří osobně střežili útočníky soupeře a stoper, který při bránění hrál za nimi a v útočné fázi se pohyboval před nimi. Další novinkou byl obranný hráč u postraní čáry, který se zapojoval do přípravné fáze a útočné fáze, při kterých musel obhospodařovat postraní čáru po celé délce hřiště. Tento herní styl, který v útočné i obranné fázi měl nespočet variant, používala většina předních mužstev své doby.

Johan Cruijff a 3:4:3

Po mém odchodu z Ajaxu to byl Johan Cruijff, kdo měl podstatný vliv na další vývoj herního stylu. Snížil počet obránců na tři a vyžadoval ještě útočnější fotbal a to nejprve s Ajaxem a po té s FC Barcelona.

Hlavní strategickou novinkou byl středopolař na úkor obránce. Cílem byla větší kontrola nad středem hrací plochy a posílení přípravné fáze a to i za cenu zvýšeného rizika. Styl hry klade vysoké nároky na fotbalovou inteligenci hráčů středové řady a úspěch tohoto systému závisí na vysoké kvalitě jednotlivých hráčů a mezi trenéry nemá mnoho zastánců. Já tento systém pokládám jen za jakousi variaci klasického rozestavění 4:3:3.

Louis van Gaal a další rozvoj 3:4:3

Louis van Gaal dále rozvinul systém 3:4:3. V aspektech týmové taktiky pracuje van Gaal ještě systematičtěji než Johan Cruijff a využívá mladých fotbalistů speciálně připravovaných pro tento styl hry. V porovnání s "totálním fotbalem" je zde méně prostoru pro improvizaci a změny pozic, zatímco úkoly hráčů v přípravné fázi jsou zvládnuté do nejmenších detailů.

{moscomment}