Cílem seriálu článku, který vychází z bakalářské práce autora, je seznámit hráče fotbalu se základy a zásadami pitného režimu, přiblížit jim druhy nápojů, vysvětlit důležité pojmy a říci, kdy je vhodné konzumovat tekutiny pro udržení jejich sportovního výkonu.

"K problematice pitného režimu ve fotbale potřebujeme znát i základní fyziologické aspekty," říká autor článku Bc. Lukáš Smetana, který publikuje první díl svého seriálu s názvem Pitný režim ve fotbale.

"Po fyziologické stránce je fotbal sportem skládající se z velmi pestré škály pohybových aktivit. Střídají se v něm vysoce intenzivní sprinterské úseky s momenty o nízké intenzitě jako je chůze a lehké poklusávání."

Fyziologie fotbalu

Špičkový fotbalista během hry (2x45 min.) v průměru uběhne asi 10 - 11 kilometrů, z toho cca 25 - 27 % připadá na chůzi, 37 - 45 % na lehký běh, 6 - 8 % na pohyb pozpátku, 6 - 11 % na rychlý běh či sprint a zbytek kolem 20 % na pohyb u herních akcí. Sprinty mají délku cca 15 (ne více než 30) metrů, za celý zápas zahrnou asi 0,8 - 1 km.

Koncentrace laktátu se po zápase pohybuje v rozmezí 2 - 12 mmol/l. Ve fotbale převažuje aerobní produkce energie.

U fotbalistů by úroveň anaerobního prahu měla odpovídat průměrné intenzitě hry, která činí cca 70 - 80 % VO2max. a u záložníků je optimum o něco vyšší (až 85% VO2max.). Významná je kapacita energetických zásob hráče a potřeba doplňování tekutin a minerálů během zápasu vzhledem k délce utkání (2x45 min. i více) a nemožnosti opakovaného střídání (Grasgruber, Cacek, 2008).

Náročné fotbalové utkání vede ke ztrátám 1 - 2 litru potu (v horkém počasí až dvakrát více) a k vyčerpání části svalového glykogenu, kdy většina je spálena během první půle. Proto ve druhé půli vzrůstá únava, klesá celková aktivita i množství naběhaných kilometrů, zhoršují se regenerační schopnosti a narůstá počet gólů v síti vyčerpanějšího týmu. Všeobecně víme, že je nutné zkvalitnit výživu (až lOg sacharidů/kg tělesné hmotnosti na den), jelikož glykogenové zásoby u fotbalistů jsou nedostatečné. Můžeme si pomoci i suplementací kreatinem, a to při tréninku rychlosti a při regeneraci.

Pro úspěch ve fotbale je nejpodstatnějším fyzickým předpokladem vysoce nadprůměrná agilita (tj. náhlé změny směru pohybu a tělesná hbitost). Útočníci a krajní obránci bývají nejrychlejšími hráči, kteří zakládají útočné akce z hloubi vlastního pole. Stopeři a brankáři mají nejvyšší hodnoty vertikálního výskoku (Grasgruber, Cacek, 2008).

Funkční a metabolická charakteristika

Podle Havlíčkové a kol. (1993) dochází při běhu k cyklickému střídání činnosti flexorových a extenzorových svalových skupin dolních končetin. Lýtkové svaly (m. triceps surae), extenzory kolen (m. quadriceps femoris) a kyčlí (m. gluteus maximus) se uplatňují především při odrazu nohy. Při kopu do míče dochází k explozivní extenzi v kolenním kloubu (m. quadriceps femoris) a k flexi v kyčelním kloubu (m.rectus femoris, m. iliopsoas a m. tensor fascie latae za současné kontrakce břišních svalů). Stojná dolní končetina je oporou při kopu, kde jsou aktivovány zejména svaly kyčelního (m. glutaeus maximus a medius), kolenního kloubu (m. quadriceps femoris) a plantární i dorzální flexory (m. tikalis ant., m. triceps surae). Krční svalstvo pracuje při hře hlavou převážně izometricky.

Ve fotbale má řada akcí anaerobní charakter: jsou to krátké úseky prováděné s maximální intenzitou v trvání 6 - 8 s, zrychlení, změny směru, sprinty, hra hlavou a střelba. Tyto akce jsou energeticky kryty výhradně makroergními fosfáty - ATP, CP. Pro jejich obnovu jsou důležité odpočinky při volnějším tempu.

Pro hráče fotbalu je v popředí i obecná aerobní vytrvalost s maximálním aerobním prahem. Při driblinku dosahují hodnoty TF hodnot 180 - 2OO tepů.min-1 a spotřeba O2 je až 4 l.min-1, při obranné činnosti, přihrávkách a trestných kopech je spotřeba O2 nižší (2-3 l.min-1) stejně jako jejich TF (150-160 tepů.min-1). Dechová frekvence roste až na 30 - 40 dechů, min"1, dechový objem dosahuje hodnot až 3,5 l a ventilace téměř 150 l.min"1, Fotbalista spotřebuje podle výkonnosti a kvality zápasu od 3,1 l.min"1 až na 5,1 l.min"1.

Během utkání může váhová ztráta činit 2 - 4 kg, což je až 3,7 % celkové hmotnosti a teplota těla se zvyšuje asi o 2 - 3 °C (Havlíčková a kol., 1993).

Morfofunkční charakteristika sportovce

Dle Grasgrubera a Cacka (2008) bylo antropometrickými měřeními u fotbalistů zjištěno, že neexistují žádné jasné limity ideální tělesné stavby. Mezi profesionálními fotbalisty najdeme hráče s výškou pod 170 cm i nad 190 cm. U tzv. „míčových kouzelníků" se projevuje tendence k nevysokým postavám a kratším dolním končetinám, které snižují těžiště a nahrávají vyšší hbitosti, akceleraci a stabilitě při pohybu s míčem. V hlavičkových soubojích mají naopak převahu vysocí dlouhonozí hráči. Většina hráčů fotbalu má průměrný, popřípadě lehce nadprůměrný tělesný vzrůst s málo homogenními somatotypy, které se pohybují v oblasti střední až vyšší endo-mezomorfie nebo ekto-mezomorfie.

Tělesný tuk u excelentně trénovaných týmů nepřesahuje 10 %. Brankáři mají vysoké, robustní postavy s dlouhými končetinami. Jejich flexibilita, výbušnost a mrštnost je na velmi vysoké úrovni a disponují největšími hodnotami endomorfie a mezomorfie. Ze všech hráčů v poli mají nejnižší aerobní výkonnost, protože se pohybují jen v okruhu pokutového území, ovšem jejich výbušné, rychlostní a silové výkony patří k nejlepším. Proporcemi a vzrůstem jim jsou podobní stopeři (středoví obránci), ale bývají štíhlejší. Nepříliš vysocí a štíhlí, ale rozumně rychlí i vytrvalí bývají krajní obránci, stejně tak jako křídelní útočníci. Hrotoví útočníci, postavou připomínající stopery, mívají variabilní rozměry, ale jsou spíše vyšších postav, díky kterým jsou využíváni pro své hlavičkářské kvality (Grasgruber, Cacek, 2008).