Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 

 ROZHOVOR  V seriálu rozhovorů na stránkách trenérského fotbalového portálu www.trenink.com se opakovaně pokoušíme otevřít debatu k tématům, která by měla zajímat trenéry v klubech na všech výkonnostních úrovních, stejně jako u různých věkových kategorií. Naposledy vyšel rozhovor věnovaný problematice malého počtu hráčů zapojených do tréninku.

Na otázky odpovídá Jiří Formánek, trenér který působil jak u mládeže, tak u dospělých a to od druhé ligy po divizi, současně je editorem stránek www.trenink.com.

Jak vidíte problematiku střelby, zakončení a počtu vstřelených branek Vy? Z vašeho pohledu, ve vašich podmínkách?

 

Tipy na cvičení se zaměřením na zakončení z prostoru pokutového území:

 

Co je na tréninku střelby nejdůležitější? Jaká se musí dodržovat základní pravidla?

Nejdůležitější je hledat inspiraci v zápasech, nevytrhávat střelbu z kontextu toho co se děje v utkáních. Myslím tím, jak se hráči ke střelbě dostávají, co se při zakončení děje okolo hráče, v jakých pozicích se hráči nachází na hřišti a kolik času a prostoru mají pro vlastní zakončení. 

Pokud budeme respektovat, to co jsem řekl před chvílí, tak trenéři musí ustát tlak obvykle od brankářů, kteří si často stěžují, že hráči zakončují z prostoru vápna a že to je moc blízko. To jsou ale právě ty prostory, odkud padá nejvíce branek, kde by se hráči měli naučit zakončovat tak, aby vstřelili branku.

Není přece naším cílem vychovávat partu osmnácti ostrostřelců ze střední a velké vzdálenosti, když z tohoto prostoru dá tým dva, tři nebo maximálně pět branek za celou sezonu. Cílem trenéra by mělo být naučit hráče zakončovat z prostoru, odkud padá nejvíce branek. A ať se to brankářům líbí nebo ne, tak to je vnitřní prostor pokutového území.

 

 

S tím souvisí, odkud padá nejvíc gólů: odkud?

Na tuto otázku existuje poměrně logická odpověď, která je navíc podpořena řadou studií, které se v průběhu let nepatrně liší, ale v zásadě je prostor odkud padá nejvíce branek pořád stejný.

Pokud bychom to měli velmi zjednodušit a použít k tomu nějaký snadno uchopitelný geometrický tvar, tak si představme čtverec nebo obdélník, který umístíme mezi brankovou čáru a hranici pokutového území a ze stran je tento prostor ohraničen prodloužením malého vápna, právě až po úroveň toho velkého. Tedy obdélník o přibližných rozměrech 18x16 metrů. 

 

Dá se v tom, odkud padá nejvíc gólů, najít nějaká logika?

V tom odkud nejčastěji padají branky, já logiku určitě vidím. Těžko předpokládat, že branky budou  padat z křídelních prostorů nebo z prostoru daleko před pokutovým územím.
Naopak nelogické mi přijde chování některých trenérů, kteří opakovaně připravují taková cvičení na střelbu, ve kterých hráči zakončují právě z toho prostoru před pokutovým územím nebo dokonce před půlkruhem odkud v utkáních mnoho branek nepadá.

Samozřejmě pokud z toho prostoru branka padne, tak se obvykle jedná fotbalovou parádu, kterou ocení jak fanoušci, tak trenéři. Logické mi ale přijde připravovat tým na situace, které se v utkání často opakují.

 

 

Dá se trénink střelby nějak rozdělit: zdálky, střední vzdálenosti, „uklízení“ zblízka?

Rozdělit se dá, především pak z toho pohledu kdo by se nácviku střelby z různých vzdáleností měl věnovat. Útočníci a ofenzivní hráči se musí nejlépe orientovat v pokutovém území a v jeho okolí. Pokud zakončení z bezprostřední vzdálenosti nebudeme trénovat, pak se jako trenéři těžko můžeme divit, že hráč v této pozici selže, přestože nám mohla podobná situace připadat z lavičky sebejasnější. Hráč, který nemá potřebné návyky a nemá potřebnou jistotu, kterou získá pouze tréninkovou praxí, prostě nebude mít procento úspěšných zásahů vysoké.

 

Záložníci a obránci by mnohem častěji měli trénovat střelbu z prostorů ve kterých s nejčastěji pohybují, tedy právě z té střední a větší vzdálenosti.

 

Na jaký druh střelby by se měli trenéři zaměřit, respektive v jakém poměru ji dávkovat?

Útočníci a ofenzivní hráči by se střelbě měli věnovat ve větší míře než obránci, vhodný k tomu je skupinový trénink, kdy hráči jsou rozdělení podle svých hráčských rolí.

Pokud budeme stále hovořit o stejně skupině hráčů, pak se snažme dostat střelbu do pokutového území, ale omezme zakončujícího hráče časem, prostorem a soupeřem, tak aby se zakončení podobalo tomu zápasovému.

 

 

Měla by to být střelba v pohybu? Po akcích? S protihráči?

Trenéři by pro tréninková cvičení střelby, stejně jako všechny ostatní činnosti, měli hledat inspiraci především v utkáních.

A tady je na místě otázka, jak často se hráč ocitne v situaci, kdy je zcela sám, nikým neatakován v prostoru těsně před pokutovým územím a míč mu jde proti noze? Ano, občas i tato situace nastane, ale v drtivé většině případů tomu tak není. Přesto podobně vypadá většina cvičení na zakončení, které je možné vidět v řadě tréninkových jednotek, a hráči si navíc ještě stěžují, že ten míč proti té noze nešel zrovna ideálně.

Proto je třeba do tréninkového procesu zařadit cvičení, které v sobě kombinují všechny tři věci obsažené v otázce.

Pohyb zakončujícího hráče, protože velmi zřídka hráč zakončuje z místa nebo po přímém běhu na soupeřovu branku.

Kombinaci nebo přihrávku na zakončujícího hráče, protože trenéři lamentují nad bídným zakončením a nízkou produktivitou svých hráčů, ale opomíjejí fakt, že si tým svou hrou ani žádnou střeleckou příležitost nemohl vytvořit a pokud tak střelecká pozice byla tak složitá, že bylo pro zakončujícího velmi obtížné ji proměnit v úspěšný zásah do branky soupeře.

Přítomnost soupeře je také dalším důležitým aspektem nácviku zakončení, protože ve velmi málo případech hráč zakončuje, aniž by byl pod tlakem času a soupeřových hráčů. Při tréninku zakončení nemusí být napadání od bránících hráčů stoprocentní, ale zakončující hráči si musí na tlak od soupeře zvyknout, v zápase je pak nepřekvapí.

 

Co říkáš na střelbu, dej, běž, naraž a vystřel bez ataku. Může taková střelba něčemu pomoct?

Je to jednoduchý typ střelby, který může hráčům dát pocit jistoty při zakončení, hráči si mohou „osahat“ prostřední ve kterém se bude hrát, poznat povrch a počasí ve kterém se bude hrát. Z toho co jsem řekl je patrné, že by se tento typ střelby měl používat v předzápasovém rozcvičení, případně při posledním předzápasovém tréninku.

K čemu taková střelba může pomoci? Může hráčům zvednout sebevědomí, jde o jednoduchou rutinní záležitost, bez dalších vlivů jako jsou obránci, takže hráči k tomu mají vytvořeny všechny předpoklady. Pozor ale na opačný efekt. Pokud hráč opakovaně přestřelí i ochranou síť za brankou, tak efekt na jeho psychiku může být právě opačný.

V tréninkovém procesu jsem takto jednoduchou střelbu používal pouze tehdy, pokud přišla série nepovedených výsledků nebo utkání bez vstřelené branky. Nemá to žádný zázračný efekt na produktivitu v dalších utkáních, ale hráči začnou vnímat, že je třeba věci zjednodušit, když se nedaří.

 

 

Trenéři na nemohoucnost v koncovce často žehrají: můžou střelbu a zvýšenou produktivitu natrénovat, nebo je to jen ve (ne)schopnostech hráčů?

Všechno se dá natrénovat, je pouze otázka jak rychle. Obvykle však potřebujeme nějaké rychlé, zázračné řešení, pokud možno do dalšího utkání.

Je třeba začít od toho, jak kvalitní střelecké pozice si hráči připravují a pak je třeba zapracovat na psychice hráčů, která je vždy lepší, pokud hráč v podobné situaci opakovaně byl a má v těle naprogramovaný jeden či více automatismů, jak situaci úspěšně vyřešit. Pak má v zakončení mnohem více sebevědomí a jedině to je klíčem k úspěchu.

 

Jak velká část týdenního tréninkového cyklu by se měla střelbě věnovat?

Všechno záleží na tom kolik má trenér prostoru, kolik tréninkových jednotek v týdenním mikrocyklu má naplánováno a v jakém stavu se nachází tým. Minimálně jedna tréninková jednotka v týdnu by měla obsahovat delší časový úsek věnovaný samotnému zakončení.

 

 

Mají střelbu trénovat jen ofenzivní hráči, není to pro obránce ztráta času?

Střelbu by měli trénovat, snad s výjimkou brankářů, všichni hráči. Jde pouze o tom jak často a jak intenzivně. Útočníci by určitě měli mít více možností zakončení se naučit.

 

Je pro střelbu základní pravidlo: klopit a hlavně trefit bránu? Nebo tě napadá ještě nějaké jiné?

Základní pravidlo, které by ve fotbale z trenérského pohledu mělo platit je, že hráč by neměl mít strach cokoliv udělat, v tomto případě by tedy neměl mít strach vystřelit. Pokud ten strach má, například z toho důvodu, že trenér na něj bude okamžitě křičet, bude ho ponižovat v kabině v poločasové přestávce z důvodu neúspěšné střelby, to je cesta do pekel.

Takový hráč nikdy nevystřelí, vždy bude hledat nějaké náhradní řešení a to není pro něj ani pro tým dobré.

Další pravidlo, které si hráči, ale nakonec i trenéři často neuvědomují je, že cílem hráče, který se nachází ve výhodné střelecké pozici, by nemělo být pouze to, aby vystřelil, ale hráč musí k zakončení přistupovat tak, že jeho cílem je vstřelit branku.

Často od hráčů slyším, že akci zakončili, že vystřelili. To je ale přece málo, hráči musí chtít vstřelit branku. Nebudou pak uspokojeni pouze tím, že si připíší čárku do statistiky za střelbu na branku soupeře a po zápase pak budou rozebírat, co by se stalo, kdyby to víc podebrali, utáhli nebo si míč ještě více navedli na branku. To je úplně k ničemu.

 

Měli by střelbu trénovat i týmy, které s góly nemají problém?

Určitě, to že se mi v něčem, konkrétně ve střelbě, momentálně daří a vychází, není důvodem k tomu, abych na sobě přestal v této oblasti pracovat.

 
TIP REDAKCE